VÝBĚR DUCH. CITÁTŮ 6

 

 

6. výběr  duch. citátů  z díla Jaroslava Popelky

– k meditaci

 Více na: http://www.astrotheologie.wz.cz/

(výběr ze seminářů č 63 – 74)

 

 (sestavila H.K.)

 

 

Vybráno ze semináře č. 63:

 

Motto:

To, co se hledá, jste Vy sami!

 

      Jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsme se octli na Zemi, je ten, abychom si začali uvědomovat rozdílnost duchovních kvalit.

 

      Pozemský život, který přináší své různé projevy, se kterými se zde setkávám na každém kroku, není neužitečný, ale slouží to k tomu, abychom se v prvé řadě naučili vnímat rozdílnost duchovních kvalit. Až se dostaneme do nejvyššího nebe a setkáme se tam s mimořádnými duchovními bytostmi, budou se nám zdát na první pohled, že jsou si podobné, že to jsou Boží Synové a Bůh je jenom jeden, takže oni budou jakoby sourozenci.  Každý tento anděl je ale naprosto individuální projevení se božských kvalit. Zde se nejedná o to, že se setkám s Božskou bytostí a jsem z toho vyřízený, ale vy musíte přímo tuto Božskou bytost identifikovat: Co je to za aspekt z Boha, který tento anděl představuje.

 

      Jestliže někým jsem, připadá mi to normální. Já ale nechci zažívat jen stav normálnosti. Chci zažívat stav vzrušitelnosti. Tak je vybudován život. Platí to i na Boha. Když byl Bůh ztotožněn sám se sebou, zpočátku byl nadšen. Pak přišla nuda. Subjekt, který se začal nudit, věděl, že jediná medicína, která existuje, je – mít objekt.

 

      Existence hmotného světa není primární záležitostí, je to vedlejší, ale nezbytný krok. Účelem ale bylo, aby existoval svět, kde bude rozdílnost kvalit, kdy se setkám s něčím, kdy budu mít pocit, že to nejsem já.  V takovém světě se teprve dá něco podnikat.

 

      Subjekt a objekt není následek vypadnutí z ráje, ale je to naopak. Vypadnutí z ráje muselo proběhnout za tím účelem, aby vznikl svět subjektů a objektů. Nějaké spočinutí a rozplynutí v nějaké nirváně  vůbec nebylo účelem. Život bez možnosti setkávání se subjektu s objektem není žádný život, ale chiméra, pseudoživot. 

 

      Život ve své nosné fázi je o tom, že sami sebe s něčím identifikujete (subjektivizujete se). V okamžiku, když se stanete subjektem, se začnete nudit. Nudu potřebujete vykompenzovat nějakým objektem.  Subjekt bez objektu by začal chřadnout, život jakoby začal uvadat.

 

      Subjekt může mít čtyři podoby a je zákonité, že i objekt může existovat ve čtyřech podobách. Bavíme se o podstatě prvního a sedmého domu (o opozici). Jakákoliv opozice je řešení tématu subjekt – objekt. Každý člověk má ve svém horoskopu uvedeno, kde spočívá jeho vzrušení a ukazuje na kvalitu, která ve něm vyvolává pocit jinakosti.  

 

      Dovedete si představit Boha, který zažívá, že je vším, že nemůže nikdy zažít pocit jinakosti? To musí být nuda. Bůh, který by byl souhrnem všech vlastností a kdyby se setkal s nějakou vlastností, by si mohl říct: Tu já znám, vždyť touto vlastností jsem Já sám; tak takový Bůh by se nudil. 

 

      Proces objektivizace, kdy se setkávám s vlastnostmi, které ve mně vyvolávají dojem, že to nejsem já, je Boží záměr.

 

      Mysl není primárně od toho, abyste měli informace. Mysl je od toho, abyste měli možnost vnímat objekt.  Pokud vám mysl umožní, že do vás vstupuje dojem, že něco či někdo je jiný než jste vy, máte naději, že bude vzrušení. Bez této vzrušitelnosti by život zanikl.

 

      Pokud někdo vnímá mysl jako zdroj informací, to je právě ten satan, který zde vládnul a který odchází. Satan chce, abyste měli pouze suchopárné informace, fakta. To ale není podstata mysli. Můžete sice mysl používat tímto způsobem, ale tak ji przníte. Pokud se někdo cítí fádně a cítí, jak dny rychle ubíhají a je každý den bez vzrušení, je to proto, že nepoužívá správně mysl a neví, k čemu slouží.

 

      Mysl není od toho, aby člověk věděl, ale aby se člověk neustále divil. 

 

      Veškeré duchovní směry, které degradují mysl, nemají s opravdovým duchovnem co dělat. Pokud někdo někoho nutí, aby zklidnil mysl, nepřijde žádná pravda. Možná něco přijde, ale to nemá nic společného s Duchem. Jedině duše (mysl) je uchvácena Duchem. Né tělo, né osobnost, ale mysl.

 

      Kdo nemyslí, nemá šanci poznat Boha.  Poznat Boha je záležitost a úkol pro mysl!  Jestliže lidé nemají potřebu rozvíjet mysl, aby se dostala na takovou úroveň, aby byla schopna poznat Boha, nemají šanci.

 

 

 

Vybráno ze semináře č. 64:

 

      Pokud chce člověk něčemu porozumět, měl by se snažit v prvé řadě porozumět Bohu. Veškeré poznání se má odrážet od poznání Boha. Neexistuje hmotný a duchovní svět, ale všechno je duchovní. Lidé si však myslí, že je důležitá jen hmota a světské věci a pokud je nějaké duchovno, budou se jím zabývat až po smrti. Ale tam už toho moc nenařešíte, to už bude pozdě.  

 

      Co se týče duchovního pochopení, zásadní věc spočívá v tom, aby si člověk uvědomil, že Duch je Bůh, že Bůh je duchovní podstaty.

 

      Když řeknu, že Bůh je duchovní podstaty, někomu to může na základě mnoha nesmyslů, které zde kolují, asociovat to, že Bůh je něco beztvarého. Bůh má lidský tvar! Swedenborg říká naprosto správně: Kdyby Bůh nebyl člověkem, neměl šanci stvořit vesmír. Když Bůh postupně zesilovat a zintenzivňoval pocit sebe sama, a když se dostal do stavu, kdy měl lidský tvar (a zjevil se tak v lidské podobě), teprve tehdy se dostal do stavu, kdy začal tvořit vesmíry.  To znamená, že vše ve stvoření se snaží napodobit svého Tvůrce a právě proto vše ve stvoření usiluje o lidský tvar. Vesmír má také (pozorován zvnějšku) tvar lidské postavy. Pokud se někdo dostane do duchovního světa a pokud se mu nezjeví Bůh v lidské postavě, takový člověk by měl vědět, že ve svém duchovní úsilí ještě nedošel konce.  Závěrečná fáze je, až se člověk setká s Bohem v lidské postavě. Pokud toto nezažijete, víte, že ještě na sobě musíte duchovně pracovat. 

 

      Pokud někdo medituje, měl by meditovat z toho důvodu, že pomocí meditace má nastat zpřítomnění Boha v nitru.

 

      Většina lidí si neuvědomuje, že dělá zásadní chybu, že během meditace nepoužívá mysl, a myslí si, že je třeba mysl zklidnit či dokonce zastavit. Ale meditace je o aktivní mysli.

 

      Aby byla meditace úspěšná, člověk musí používat tu část mysli, která souvisí se srdcem.

 

      Duch má své orgány a pokud chci zažít Boha, musím vědět, že sídlí v duchovní srdci. Pokud je duchovní srdce, musí existovat i duševní srdce. Pouze duševní srdce je schopno uchopit duchovní srdce. Část naší mysli je propojena s mozkem a část naší mysli je propojena se srdcem. Aby byl člověk úspěšný v meditačním procesu, musíte pracovat s duševním srdcem, s tou částí vaší mysli, která souvisí se srdcem. Jedině skrze tuto mysl jste schopni spatřit Boha.

 

      Když meditujete a zavřete si oči, je vám to málo platné, protože když si uděláte sebekontrolu, kde jste, zjistíte, že jste v hlavě. Zjistíte, že jste napojeni či ve spojení s myslí, která souvztaží s mozkem. V tu chvíli nemá ani smysl meditovat. Můžete to zkusit a i když budete do toho investovat hodně své psychické energie, výsledek bude nulový.

 

      Když zjistíte, že těžiště vašeho bytí se nachází v hlavě, tak i když máte zavřené oči, tak tato mozková mysl žije a je oživována díky fyzických smyslů. Mozková mysl je nejvíce aktivována tělesnýma očima, to znamená, že jestliže máte zavřené oči, mozková mysl, protože není aktivována tělesným zrakem, začíná po určité době ochabovat a její pozornost je menší a menší, a budete se dostávat do stavu tuposti a najednou vás začne přemáhat spánek. To je přirozené. Mozková mysl je od toho, aby vnímala vnější svět, to je její funkce. Pokud člověk medituje se zavřenýma očima, musí mít naprosto jasné myšlenkové pochopení, že pomocí mozkové mysli nic nedokáže, co se týče duchovních prožitků. Když si toto uvědomíte, musíte se snažit pracovat s tou částí mysli, která je ve spojení se srdcem. Musíte přenést pozornost do hrudi.

 

      Když přenesete pozornost do hrudi, tak už samotné toto zaměření by mělo člověku přinášet pocity tepla, ale na rozdíl od  mozkové mysli, ve které je tma, když mám zavřené oči, tak v hrudi musíte vnímat, jakoby tam začala svítat, budete tam cítit zdroj Světla. Pokud se nedostavuje pocit tepla a pocit svítání, je to dáno tím, že jste v hrudní oblasti samovolně staženi, zablokováni. 

 

Mnoho lidí tím, že životem prochází způsobem, že jsou soustředěni v hlavě, tak tento neustálý pobyt v mozkové mysli způsobuje zablokování srdce. Pokud se někdo přistihne, když se přemístí do hrudi a zjistí, že se tam necítí  pohodlně, to znamená, že tam cítí blok, musí si uvědomit, že se ve své duchovní praxi nedostane dál, pokud si tento blok v hrudi neuvolní.  

      Každý má svoji osobní historii, vývoj, a pokud zjistí, že je v hrudní oblasti zablokovaný, bude každému trvat jinou dobu, než si svoji hrudní oblast odblokuje.

 

      Jakým způsobem provedeme odblokování? Můžete si třeba doma pustit nějakou hudbu, která se vám líbí a která vás v nitru oslovuje. Když budete tuto hudbu poslouchat, musíte se neustále nacházet v hrudní oblasti, to znamená, že se dostanete do stavu, že ji nebudete poslouchat ušima, ale pomocí hrudi. Musíte mít dojem, že ten posluchač není v hlavě, ale v hrudi. Musí to být ale opravdu ta hudba, která zasahuje vaše nitro.

 

      Nejúčinnější odblokace spočívá v tom, že vůbec nepochybujete o tom, že v hrudní oblasti nemáte na zřeteli plíce či fyzické srdce, ale cítíte, že hrudní oblast je určitý psychický prostor, ve kterém vznikají naprosto specifické pocity štěstí a lásky. 

 

      Pokud někdo nemá uvolněný hrudní prostor, nesmí pochybovat o tom, že v něm sídlí živá Bytost. Pokud v to uvěříte, musíte se nutit k tomu, že k této Bytosti něco cítíte. Nesmíte být vůči této Bytosti emočně lhostejní. Váš emoční postoj se musí projevit tak, že cítíte, že tuto Bytost máte rádi a toužíte být s Ní v kontaktu.  Pokud k Ní vytvoříte aktivní emoční postoj, Ona to začne dělat také, neboť ví, co má dělat proto, aby stažení či blokace byla odstraněna.

 

      Musíte zažívat, že vaše hrudní mysl je bdělá a že jste schopni v hrudním prostoru naprosto jasně myslet.  V tomto stavu se můžete podívat na vaši mozkovou mysl. Musíte vnímat, že vaše mozková mysl nezanikla, ale je bdělá, ale nyní ji jen nevěnujete pozornost,  protože jste se veškerou silou zaměřili do hrudi a uvědomili jste si, že v hrudi jste schopni myslet stejně tak vědomě jako  v mozkové mysli. Začnete ale vnímat rozdíl, že mozková mysl má neustálou tendenci se zaobírat vaším vnějším životem (tělem a podmínkami vašeho těla a podmínkami, ve kterých se vaše fyzické tělo nachází). To je její přirozenost a nic jiného od ní nechtějme. Ale hrudní mysl, která je schopna naprosto vědomě myslet, má také potřebu něco řešit, chce řešit záležitosti Života, chce řešit, kdo je to Bůh a jaké jsou vlastnosti Boha, co umí či neumí Bůh, kde Bůh sídlí, jaký je vztah mezi mnou a Bohem.

 

      Když se nacházíte v hrudní mysli a když můj intelekt  naprosto nepochybuje o tom, že v tomto hrudním prostoru sídlí reálná živá Bytost, tak kdybych se chtěl s touto Bytostí setkat, můžu se dostat do dvou postojů:

      Budu vzývat tuto Bytost a prosit Ji, ať se  mi zjeví. Na základě mého chtění a intenzity lásky, kterou cítím k této Bytosti, se mi může odhalit, dnes, zítra, za rok, za deset let, o tom rozhoduje intenzita chtění a mé lásky. Kdyby k tomuto setkání došlo, neměl bych být šokován, že jako obyčejný smrtelník jsem spatřil Boha, ale mělo by mne začít zajímat, co to bylo za Boha, který se mi zjevil a kdo to byl, kdo vlastně Boha spatřil!

 

      Pokud jste v hrudi, kde se nachází ta část mysli, která řeší srdce, všimněte si, že tato část mysli vůbec nesouvisí s vaším tělem. Tajemství Boha neřeší váš fyzický člověk! On jen toleruje, že si něco řešíte v hrudi, ale vůbec ho to nezajímá, protože z toho nemá žádný užitek.

 

      Ducha řeší pouze vaše mysl (duše), specielně ta část mysli, která sídlí v hrudi. Pokud dojde k setkání v hrudi (vás a živé Bytosti), uvědomte si, že během toho setkání je tam pouze jedna živá Bytost, ta, která sídlí ve vašem hrudním prostoru, a ten, kdo se s Ní setkal, nejste vy, ale vaše mysl. Během tohoto setkání byste si měli uvědomit, že celý život jste ponoukali vaši mysl, ať se odvrátí od vnějšího světa a ať se obrátí do duchovního srdce. Pro vaši mysl bylo zajímavé vaše tělo, ale ne Vy. Nyní se to musí změnit. Vaše mysl bude neustále obrácena tváří ke světu a zády k Vám,  pokud dovolíte své pozornosti, aby neustále sídlila v hlavě. Pokud se nenaučíte opouštět hlavu a sestupovat do hrudi,  budete stále hledět do světa a nastavovat záda duchovnímu srdci.  Až se naučíte opouštět hlavu (mozkovou mysl) a sestupovat do hrudní mysli, teprve tehdy začnete ukazovat záda vnějšímu světu  a obracet se tváří k živé Bytosti, která sídlí ve vaší hrudi.

 

     Všechno se odvíjí od Boha. Jak je poskládáno Božství? Láska je v samotném středu. První vychází Moudrost a to nejzevnější je Vůle. Z toho vyplývá, že intenzita života se stupňuje směrem dovnitř (ve středu je nejintenzivnější život), a intenzita života klesá směrem od středu ven, k okraji. V okrajové vrstvě je intenzita života nejmenší.

 

      Pokud chceme zintenzivnit svoji životnost, musíme usilovat o přiblížení se svému vlastnímu středu. V samotném středu sídlí zdroj Lásky a Láska je život sám.

 

      Tak jako Bůh (Duch) má lidskou postavu, která má jednotlivé orgány, tak i duše musí kopírovat složení Ducha. Bůh sám sebe nehledá. Je to duše (mysl), která hledá Boha. Některá duše už Boha nehledá (protože Ho už zná) a jen usiluje, aby Mu čím dál více rozuměla a chápala Ho do čím dál větších podrobností.

 

      Lidé musí usilovat především o to, aby se jejich duše setkala s Bohem. Není to nic složitého. Musíme mít jen dobrý intelekt a nebát se postavit se svým vlastním emocím.

 

      Tím, že většina z nás prožívala svůj život skrze hlavu, si vytvořili určité emoce, které nás ovládají. Tyto emoce byly vytvořeny mozkovou myslí. Tato mysl vytvořila dvě základní emoce: sexuální touhu a hrabivost (touha po majetku). Tyto dvě emoce vám budou komplikovat cestu, pokud se budete udržovat v prostoru mozkové mysli. Pokud se naučíte cestovat mezi hlavou a hrudí, zjistíte, že tyto dvě emoce (sexualita a hrabivost) přestanou postupně hrát ve vašich životech výsadní roli. Je třeba v sobě vybudovat výtah, který umožňuje z mozkové mysli sjíždět dolů do hrudní mysli.

 

      Podstata života spočívá v tom, že můžete být, kým chcete. Co si o sobě budete myslet, tím budete, tam nejsou žádná omezení. Jste tím, co si o sobě myslíte.

 

      Někdo si myslí, že je jen fyzický organismus. To platí pro většinu lidí. Já si však můžu myslet, že jsem duchovní bytost, která je tělesnému zraku nepřístupná, protože nejsem tělesnýma očima spatřitelný. A tak to je. Všichni jsme duchovní bytosti a nikdo (ani my sami) nás nemůže spatřit fyzickým zrakem. Tělo, co se týče hledání mého pravého Já, nehraje žádnou roli. Já jsem nalezitelný a spatřitelný pouze skrze mysl.

 

       Jestliže zůstanete ve spojení s mozkovou myslí, můžete si myslet jakkoli pravdivě, ale přesto nebudou přicházet výsledky. S každým fyzičnem souvisí určitý fyzický prostor. Neřešte svoji lebku, obličej. Máte jen pocit hlavy, ve kterém se nějak zažíváte. Pokud se budete zažívat v psychickém prostoru hlavy, nebudou přicházet výsledky. Výsledky budou přicházet, pokud se octnete v psychickém prostoru hrudi. Jsem tím, podle toho, kde se nalézám. Pokud se budu nalézat v hlavě, jsem obyčejný smrtelník, pokud se nalézám v hrudi, čím dál více budu nalézat vlastní Božskost.

 

      Uvědomte si, že psychický prostor, ve kterém žijete, je velký. Máte různé psychické prostory. V každém psychickém prostoru sami sebe zažíváte jinak. Musíte se umět pohybovat mezi různými psychickými prostory. Zredukuji to na psychický prostor hlavy a psychický prostor hrudi. Nacházíme se v určitém bodu, kde cítíme, že jsme tam přítomni, a vy se musíte naučit s tímto bodem pracovat. Buď se tento bod nachází v prostoru hlavy či v prostoru hrudi.

 

      V okamžiku, kdy máte otevřené oči, dopadá světlo do vaší hlavy a vy jste automaticky vtahováni do hlavy. Máte pocit, že se v hlavě toho hodně děje a vy jste zvědaví, proto tam chcete být. Otevřenýma očima se aktivuje váš mozek, který vás vcucne do sebe. Tak se stáváte zajatci svého mozku, zajatci satana. Musíte si vytrénovat duchovní sílu, že vy sami budete rozhodovat dle své vlastní vůle, kde budete, zda v hrudi, či v hlavě. nejvyšším stavem je, že nikdy již neopustím prostor v hrudi a usídlím se tam trvale. Když tam jsem usídlen, to neznamená, že nevnímám hlavu. Já ji vnímám, ale vnímám ji, že to nejsem já, ale že je to jen můj nástroj, který mi umožňuje být v kontaktu s vnějším světem. Když se zaměřím na sebe,  jako živoucí bytost jsem v hrudi. Tato praxe, že sídlím v hrudi, musí být pro vás tak přirozená jako dýchání.

 

      Na začátku této duchovní praxe je třeba si ujasnit,  že mám dvě možnosti, buď sídlit v hlavě či v hrudi. Pokud mi nedělá problém se přemístit do hrudi, tak z pozice hrudi se můžu podívat na hlavu. Měl bych mít pocit, že nade mnou se tyčí tunel, směřující kolmo vzhůru, kde na konci toho tunelu sídlí má hlava, která obsahuje mozkovou mysl, která je sice bdělá, ale je vysoko nade mnou,  a nyní ji dávám náhradní volno, a já se nacházím bez jakéhokoliv spojení s ní, ve svém hrudním prostoru. Vyciťuji, že do mě vstupuje klid, žádné problémy (ty zůstaly v hlavě, v mozkové mysli), cítím se volný, nesvázaný a jsem schopen myslet. Mám i schopnost rozumět. Vkrádá se otázka: Kdo je to ten, kdo se ocitl v mé hrudní mysli?

 

      Má pozornost, která sestoupila z hlavy do hrudi a uvědomuje si, že je tam jemná mysl,  která se chce zabývat Láskou, chce se zaobírat tím, co je podstatou života,  kdo je to Bůh a  jaký má ke mně vztah. Já této mysli vyhovím a začnu jí vysvětlovat, že kromě ní jsem tady i Já, který chce být nalezen, který chce být spatřen. Já, který sídlím v hrudním prostoru, nejsem ten, kdo hledá. Já jsem Ten, který je živý. Ten, kdo hledá, je moje hrudní mysl a to, co hledá, jsem Já.

 

      Jestliže sídlím v hrudní mysli a  má mysl nic nevidí, nechť tato hrudní mysl začne myslet na to, že je zde přítomna živá Bytost, která chce být spatřena.  Nechť moje hrudní mysl živě pocítí potřebu a touhu se setkat s touto Bytostí, nechť tato má mysl ucítí silnou touhu Mne spatřit. Nechť si tato mysl o Mně nemyslí, že jsem nějaký beztvarý Duch, ale ať o Mně smýšlí v pravdě: Jsem Bytost, která má tělo, tvář. Jsem Bytost nepochopitelné Lásky, nekonečné Moudrosti a silně si přeji, aby tato má mysl toto o Mně věděla, aby Mne takto chápala, aby Mne nepřestala nikdy hledat, až do té doby, než se jí odhalím. Nikdy to nebudu Já, kterému se odhalí nějaký Bůh, ale budu to Já, který se odhalím své mysli, která si neustále o sobě myslela, že je člověkem.

 

      Když má pozornost spočívá v hrudní mysli, uvědomuje si, jak je má hrudní mysl zatím slabá, jak zažívá, že když je více v popředí než moje mozková mysl, která je nade mnou, jak není zvyklá na tento stav, že ji dávám do popředí a mozkovou mysl dávám do pozadí. Jestliže moje hrudní mysl ochabne, ochabuje i Má přítomnost.

 

      Abych byl velice živě přítomen v hrudi člověka,  potřebuji k tomu velmi bdělou hrudní mysl, která se nesmí zaobírat ničím jiným než tím, že Já, jediný živý, který žiji ve všech hrudích všech lidí (a musí se zaměřovat na tuto nejvyšší skutečnost), že Já, jediný živý, sídlím v hrudi člověka.

 

      Já jsem Ten, který má být nalezen. Jsem to Já, který jsem dovolil své mozkové mysli, aby si myslela, že jsem Ten, kdo prostřednictvím knih, přednášek, něco naleznu.  Nejsem hledající, jsem Ten, kdo má být nalezen.

 

       Jsem Ten, kdo neustále sídlil, sídlí a navěky bude sídlit v hrudi člověka.  Jsem Ten, který může být nalezen pouze skrze mysl, ale ne skrze tu mysl, která je vysoko nade Mnou, ale  skrze mysl, která sídlí v hrudi. Ó, kéž by Mne tato hrudní mysl vnímala jako svoji nejvyšší Lásku! Věru, netrvalo by příliš dlouho, než by došlo k našemu setkání. Nemyslím k našemu setkání, my jsme neustále spolu, takže k našemu živému setkání, aby Mne moje mysl spatřila jako Člověka.

 

      Mám dvě mysli a ta hrudní je lepší. Hrudní mysl myslí pravdivě, mozková mysl jen lže. Hrudní mysl ve mně vyvolává ušlechtilé a příjemné pocity.  Mozková mysl vyvolává pouze pocity starosti a strachu. Zvolit si můžu, co chci, je to jen na mně.

 

      Mozková mysl není schopna zachytit Moji přítomnost. Je to pouze má hrudní mysl, která ne že je schopna zachytit a vyciťovat Moji  přítomnost, ale postupně, jak ji budu posilovat (přičemž posilováním mám na zřeteli pouze toto: Moje hrudní mysl za všech okolností praktického života bude více v popředí než moje mozková mysl), bude sílit.  To je neklamný důkaz, že jsem svoji hrudní mysl dostatečně posílil, to znamená, že si budu uvědomovat svoji mozkovou i hrudní mysl, ale hrudní mysl bude silnější, dominantnější, a tedy Já jakožto Bůh mohu být vnímán každou vteřinu jakožto lidské bytí. Můžu být vnímán v kostele, v hospodě, kdekoliv. Pokud si hrudní mysl posílím, člověk Mne bude neustále vnímat a taky mu bude postupně otevřena schopnost vidět i do duchovních světů. Není ale řečeno, že tato schopnost bude dána všem, protože někdy to není dobré. Kdybych každému otevřel duchovní světy, věci, které tam jsou, by tuto hrudní mysl mohly tak zaujmout, že by zapomněla na Mne a to nemůžu dopustit, protože můj záměr je, aby hrudní mysl neustále vnímala Moji přítomnost. Vše, o čem vím, že by se snažilo upoutat moji hrudní mysl natolik, že by zapomněla na Mne, to nedopřeji, bude to odňato, včetně schopnosti vidět do duchovních světů. Pokud budu mít jistotu, že moje hrudní mysl si ke Mně vytvořila takovou Lásku, že na Mne nikdy nezapomene, nemusím se bát této hrudní mysli umožnit vnímání duchovních světů.

 

      Veškerý život je duchovní podstaty. Po smrti se duchovní život žije plně intenzivně. Zde na Zemi je speciální situace, že zde panuje duch, který se snaží vzbudit dojem, že Duch neexistuje a že existuje pouze hmota. To je zásadní rozdíl mezi životem zde a životem tam.  To bylo dopuštěno z jednoho důvodu. Když Bůh začal tvořit (a Bůh tvořil od věčnosti), stvořil spoustu duchovních bytostí. Tyto bytosti žily v neustálém kontaktu s Bohem, ale byly jen prodlouženou rukou Boha a nebyly schopny projevit plně svoji samostatnost.  Cokoliv udělaly, nebyla jejich zásluha, ale zásluha Boha. Byli to jen přenašeči Božských myšlenek a Božské Lásky, byly to jakoby stroje. Právě proto bylo nutné vytvořit takové podmínky,  aby se člověk k Bohu dopracoval svým vlastním úsilím.

 

      Žijeme na planetě Zemi, která je v celém vesmíru ta největší manifestace směrem navenek a bylo na ní dosaženo té nejvyšší materializace (nejvyššího odloučení od Boha).  Jenom v těchto podmínkách, kdy jsme (zdánlivě) maximálně odloučeni od Boha, můžeme maximálně projevit svoji samostatnost. Dá se říct, že jestliže kdysi existovaly nebesa, v těchto nebesích žili andělé, kteří neměli schopnost projevit svoji samostatnost a byli jen nástroje v rukou Boha. Kdežto skrze tuto planetu mají vzniknout noví andělé, kteří budou ve vztahu k Bohu rovnocenní partneři. Skrze obyvatele kteréhokoliv hmotného tělesa vznikají úplně nová nebesa. I skrze lidi této planety vznikají úplně nová nebesa, která jsou rozdílná od původních nebes, kde byli andělé jen sluhové Boha. Skrze tyto nová nebesa, která jsou tvořena lidmi této planety, vznikají andělé, kteří budou rovnocenní partneři Boha. Tím, že jsme zde nejvíce odříznuti od Boha, je zde také nebezpečí, že místo nového typu andělů zde vzniknou satanáši, o jakých se nikomu ani nesnilo. Každé podnikání ale nese své riziko. Jsme zde proto, aby skrze lidi této planety vznikl úplně nový typ nebes.  

 

      Živoucí střed Boha je Láska a tím pádem když všechno kopíruje Boha, tak i živoucím středem každé bytosti je Láska. Život ve své podstatě je Láska.

 

      Láska je to, co všechno usměrňuje. Jestliže někomu začnete sdělovat duchovní pravdy,  a jeho to nezajímá, není to o tom, že by byl duchovně hloupý, ale on nemá Lásku, nebo on má lásku, ale tu negativní. I stupeň vašeho poznání, inteligence, Moudrosti je dán pouze stavem vašeho srdce.

 

      Lidé, kteří se v průběhu života udržují pouze ve sféře mozkové mysli, postupně jim chřadne a uzavírá se duchovní srdce a čím dál více se v nich vytváří negativní láska.

 

      Jaký je rozdíl mezi pozitivní láskou a negativní láskou? Pozitivní láska miluje lásku – střed, Boha, pravé Já. Negativní láska miluje povrch, tělo. Tím, že se drtivá většina lidí nachází ve své mozkové mysli, neuvědomují si, že si vytváří v průběhu života nějakou lásku, buď pozitivní či negativní.

 

Láska je život sám, je hybným činitelem veškerého dění. 

 

      To, co se zde odehrává na zemi je dáno tím, jakou vytváříte v průběhu svého života lásku. A je to právě tato láska, kterou si vytvoříte během života, která bude určovat váš osud po smrti.

 

      Ti lidé, kteří si v průběhu života začnou vytvářet lásku k pravdě, k Lásce,  se postupně připravují na to, aby po smrti směřovali k nebi. Ti, kteří si začnou vytvářet v tomto životě lásku k tělu, světu, hmotě,  si začínají postupně vytvářet lásku, která je po smrti stáhne do pekla.

 

      Buď milujete střed, ve kterém se nachází Bůh (Duch), anebo milujete povrch. Tento jednoduchý princip rozhodne, zda půjdete do nebe či do pekla.

 

      Samozřejmě že jsou zde lidé, jejichž láska je neutrální. Tito lidé se po smrti octnou v podmínkách, kdy se bude po určitou dobu vyčkávat, která z těchto lásek je dominantnější. Pokud se rozvine láska k pravdě, budou postupně směřovat k nebi, ale jestliže se zjistí, že po smrti začne dominovat láska, která směřuje ke zlu a nepravdě, začnou se ubírat k peklu. Nikdo nemůže po smrti zůstat napořád v nějakém neutrálním stavu. Vždycky to skončí tak, že buď půjdete do nebe nebo do pekla. Není žádná střední cesta.

 

      Nebeské pozitivní sféry: Jedno nebe je rozděleno ve tři nebe. Existují trojí nebesa.

     

      1. Nejvyšší nebe (Království nebeské), nejniternější - dominance Lásky. Andělé či duchovní lidé, kteří žijí v nejvyšším nebi, mají nejtěsnější kontakt s Bohem. Dá se říct, že skrze tyto anděly Bůh působí do dalších složek a úrovní stvoření. Jestliže něco tito andělé ve svých srdcích něco přijmou od Boha, automaticky to začnou uplatňovat ve svých životech. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsou i moudří.

      2. Prostřední nebe (Království duchovní) - dominance Moudrosti. Tito andělé potřebují nejdříve všechno dostat  do sféry své mysli a do sféry svého pochopení. Pokud uznají, že je něco moudré, teprve tehdy to začnou aplikovat.

      3. Přírodní nebe (nejzevnější nebe) - dominance vůle. Tito andělé jsou vzorem morálky, vedou ctnostný život, ale nemají velkou potřebu něčemu rozumět. Oni vám řeknou, že něčemu rozumět není podstatné, důležité je vést správný život. Žijí pozitivními vlastnostmi a negativní odsouvají stranou.

 

      Mezi třemi nebi je obrovský rozdíl. Pokud by se někdo octnul v nejspodnější úrovni nebe, tak podle toho, jaké máme zde zkušenosti, by nevěřil, jaký tam je nádherný život. Andělé tohoto přírodního nebe nemají představu o tom, co je ve vyšším duchovním nebi a duchovní andělé nemají představu o nejvyšším nebi, jsou zde velké rozdíly.

      Pokud existuje toto pozitivní nebe, samozřejmě existuje možnost, že se to zvrhne v pravý opak. Existuje negativní duchovní svět, tzv. pekla.

 

      Pekelné negativní sféry: Jsou tři úrovně pekel.

 

      1.Nejhlubší peklo (dominance zla).  Tak jako v nejniternějším nebi je dominantní Láska,  v nejhlubším pekle je dominantní zlo.

      2 .Prostřední peklo (dominance nepravd).

            3. Nejzevnější peklo (dominance negativních vlastností). 

 

      Osudem každého z nás je, že někde v těchto šesti rovinách skončíme.

 

      Když člověk ulehne na smrtelnou postel a dochází k odpoutávání jeho Ducha od fyzična, každý přechod je individuální, každý to bude prožívat jinak, ale jsou tam jisté společné body.

V extrémních případech, kde se duše odpoutá od těla, je okamžitě přivedena do nebe anebo je okamžitě vržena do pekla. To se týká jen pár jednotlivců.

 

      Ti lidé, kteří jdou okamžitě do nebe, jsou lidé, kteří pochopili během svého pozemského bytí, co je to Duch, Bůh, a pochopili to správně a snažili se toho poznání aktivně uplatňovat ve svém životě. Tito lidé již na této planetě začali vnímat přítomnost Boha ve svém srdci a podle toho si uzpůsobili svůj život. U jedinců, kteří dosáhli duchovní znovuzrození za těla, dojde po přechodu do duchovního světa k tomu, že jim přijde vstříc samotný Bůh a budou vnímat, že se setkali se svým pravým Já, které už vnímali za tělesného života a toto jejich pravé Já je odvede do příslušného nebe, bude připojen k nějaké společnosti, kde jsou duchové stejného ražení jako je on sám. Těchto jedinců ale moc není.

 

     Většinou to probíhá tak, že po odpoutání od svého těla k člověku přichází andělé z nejvyššího nebe (andělé Lásky), kteří začnou umírajícího testovat. Snaží se vypátrat a odhalit jeho nejniternější myšlenky, aby zjistili, jaká je jeho dominantní láska, kterou si vytvořil v průběhu svého života. Většinou těmto lidem je působení těchto andělů nepříjemné a nedělá jim to dobře, protože jsou jiného založení než tito andělé. Tak tito andělé odejdou, protože se nemůžou vnucovat. Pak se objeví andělé z duchovního nebe, kteří začnou sledovat vnitřní založení umírajícího, mají tu funkci, že umírajícímu otevírají duchovní zrak (protože láska má na starosti teplo a Moudrost světlo). Když člověk umírá, má pocit, jakoby měl oči zafačované a najednou je mu tato páska odňata. Pro většinu lidí je i tato přítomnost andělů z prostředního nebe nepříjemná, mají pocity stísněnosti, tak také tito andělé odejdou pryč. Pak se objeví andělé z přírodního nebe. To se odehrává třeba tak, že ležíte v posteli a najednou dostanete příkaz, abyste vstali a  šli ven.  Můžete ležet v nemocnici či doma, když budete umírat a  najednou ucítíte potřebu jít ven.  Pokud někdo umíral na nějakou nemoc, strašně se diví, že se cítí dobře, ale hlavně si uvědomíte, že máte normální tělo se vším všudy. Tam máte naprosto reálně tělo jako jste měli zde, akorát je jiné substance. Venku se vám objeví nějaký anděl z přírodního nebe a začne vám vysvětlovat, že jste po smrti, že jste přešli do duchovního světa  a ten dotyčný zemřelý to bude poslouchat a pokud se mu to zdá nějaké prapodivné a nemůže tomu uvěřit,  a necítí se být hoden v přítomnosti této bytosti,  tak ta bytost ho taky opustí, ať si jde svojí cestou. Nakonec se tam objeví někdo, koho jste znali za pozemského života, který již zemřel, a začne ho seznamovat s podmínkami tohoto nového světa.

 

      Když dochází k prozkoumávání nitra člověka během umírání anděly Lásky či Moudrosti nebo Vůle, mnoho lidí si na to nevzpomene, a ani neví,  že byli někým monitorováni. Jejich první okamžiky na onom světě začínají tím, že pocítí nutkání vstát a jít ven,  a na kontakt s anděly si ani nevzpomenou. To je proto, že jejich Duch byl za pozemského života velmi umrtven a otupěn. Většina průměrných lidí se octnout ve stavu, že nejsou ani v nebi, ani v pekle. To je  tzv. mezisvět duchů,  kde se setkáte s lidmi, které jste znali buď ze Země, a nebo s jinými lidmi, které jste neznali nikdy, ale kteří jsou vám nějak blízcí.  To, co bude rozhodovat o vašem dalším životě, bude láska, kterou jste si vytvořili zde na Zemi. Tato láska vás uvede do podmínek, na které jste byli zvyklí zde na Zemi.  Nějakou dobu budete žít v tomto mezisvětě duchů a povedete úplně stejný životní styl, který jste vedli na Zemi. Tam ale také  budete poučováni anděly  (vy je ale nemusíte poznat) anebo tam budou za vámi docházet i negativní duchové, a každý se vás bude snažit dostat na jejich stranu. Andělé vás budou poučovat, že existuje vyšší svět, než ten, ve kterém se nacházíte – nebe a budou se vás snažit motivovat, abyste něco pro to udělali, abyste se do nebe dostali a budou vám vysvětlovat, v čem to spočívá. Negativní duchovné vám nebudou říkat, že existuje nějaké peklo, ale budou vás nutit, ať se oddáváte  pouze svým tělesným radostem, dobrému jídlu, dobré zábavě a sexu.  Tyto bytosti se budou snažit ve vás podporovat pouze tělesné prožitky.

 

      Díky tomu, že svět tam je stejně reálný jako zde, mnoho lidí, kteří žijí v nepravdách, nechtějí uvěřit, že žijí po smrti, když za nimi přijde nějaký anděl a řekne mu, že je po smrti, on mu to neuvěří. Tam všude jsou řeky, hory, zahrady, budovy, lidé. Je to stejně reálný svět jako je zde. Člověk, který během pozemského života nevěřil na nějaký posmrtný život, bude si samozřejmě myslet, že vůbec není po smrti, ale že žije pořád na Zemi. Takto se žije v první fázi v mezisvětě duchů. To je první fáze, kdy ještě je možné žít vnějškově. Ještě není odhaleno vnitřní založení daného člověka. V této fázi je stále ještě možnost, že si tito lidé uvnitř něco myslí, ale navenek říkají něco jiného. Nově příchozí ze země, kteří jednou skončí v pekle, poznáte už podle toho, že v mezisvětě duchů se setkáte s bytostmi, které začnou něco hovořit o duchovních věcech, tak tito lidé to sice vyslechnou, ale budete vnímat, že je to vůbec nebaví a že je to nudí. A když tam přijdou jiní duchovné, kteří jim začnou vykládat, že někde je nějaká zábava, kde se tancuje a hoduje, hned pookřejí a budou tam chtít jít.

 

      Po určité době, když člověk žije v mezisvětě duchů, dochází k určité vnitřní proměně,  kdy jakoby byla uspána zevnějškovost a dochází k procesu zvnitřnění, kdy se dostane na povrch nitro tohoto člověka. To je stav, kdy už  není možnost si něco uvnitř myslet a něco jiného říkat (přetvařovat se). Tam jde o to, že budu říkat skutečně to, co cítím a po čem toužím. V duchovním světě není myslitelné, aby tam docházelo k nějakému napětí či protichůdnosti mezi tím, co je uvnitř a tím, co je navenek. To můžeme zažívat jen zde, na Zemi a po určitou dobu v mezisvětě duchů. Po této proměně začne být naprosto zřetelné, kdo se začne profilovat pro nebe a kdo se začíná profilovat pro peklo. Když dochází k zviditelňování nitra, dochází k rozdělování duchů. jedni budou řešit otázky, co je to nebe a jak se tam dostat a ti druzí budou řešit jen, jak naplnit své tělesné touhy a myšlenky s tím související. Mezi těmito dvěmi skupinami se začne tvořit hranice. 

      U negativně laděných lidí se to projevuje třeba tak, že zatím bydleli v nějakých normálních domech, ale najednou se musí vystěhovat, protože jim byl přidělen nový domov, který již je ve formě nějakých chatrčí v nevábných končinách. Začne se radikálně měnit i jejich fyzická podoba, to se projevuje ve formách vyrážek, bradavic a deformací, začínají se podobat zvířatům, začnou chodit v otrhaných šatech. V takových končinách začne ubývat světlo, začne tam být čím dál větší tma, místo zahrad a luk tam jsou jen samé močály  a bažiny. V této druhé fázi jen čekají, než najdou nějaký vchod a cestu do pekla. Postupně se začne stupňovat jejich nenávist  vůči jiným lidem, protože mají rádi jen ty lidi, kteří je uctívají, vůči ostatním začnou dělat intriky,  baví je obelhávat, podvádět, což se bude stupňovat a v určitém stupni jejich zla se objeví v zemi najednou nějaká prasklina, kde se vyrojí nějaký smrad, oni tam skočí a vstoupí do nějakého pekla. Druhá fáze u těchto negativních bytostí, kdy dochází k projevení se nitra, je konečná, je už jen otázka času, kdy se octnou v nějakém pekle.

      U pozitivních lidí není druhá fáze konečná, nastupuje třetí fáze, což je fáze duchovního vyučování. Nikdo se nemůže dostat do nebe jen na základě „čistého srdce“. Dostat se do nebe také znamená – vědět a rozumět. Do jakéhokoliv nebe se nedostane nikdo, pokud neprojde nějakým duchovním vyučováním. Bůh není jenom Láska, On je Láska i Moudrost současně. Neexistuje Bůh jako Láska bez Moudrosti a neexistuje Bůh Moudrost bez Lásky. U Boha je Láska a Moudrost v jednotě. Božská Láska je současně i moudrá. To znamená, že nikdo nemůže vstoupit do nebe, pokud nedosáhne určité duchovní Moudrosti. Není to tak, jak učí Katolická církev, že pokud uvěříte tomu, že byl Ježíš ukřižován za vaše hříchy, tak na základě toho se dostanete do nebe, tak to není! Až pokud člověk absolvuje toto duchovní vyučování, tak v určitém stupni duchovního poučení je vpuštěn do určitého nebe, pravděpodobně do toho přírodního nebe. Proces duchovního vývoje nekončí, tam se budete neustále zušlechťovat, takže nakonec může každý skončit v tom nejvyšším nebi.

 

      Nebe a peklo není nic jiného než vyobrazení vašeho nitra. Vnější prostředí je korespondencí s vaším vnitřním stavem. Kdyby bylo někomu umožněno vstoupit do nebe, ale současně si toto nebe nevytvoří ve svém nitru, tak tam nemá co dělat. Svobodně uteče, protože by mu to dělalo problémy.

 

      Jedna důležitá skutečnost, která je v duchovním světě, je ta, že budeme naprosto reální lidé jako zde.

 

      Hodně lidí nevěří na nějaký posmrtný život a ti, co přece jen věří, si myslí, že tam duše žije ve formě nějakého obláčku. Ne, tam jsou naprosto reálné bytosti s vlasy, zuby, svaly, oblečením. V duchovním světě je to tak, že vnějšek vyobrazuje nitro. Čím má někdo větší stupeň Lásky, tím je krásnější a mladší. Čím má někdo větší stupeň nelásky a zla, tím je škaredší. Můžete tam potkávat různé stvůry a příšery. Pokud někdo vidí z pozitivních oblastí tyto nestvůry, vidí je jako negativní stvůry, ale ony samy sebe nevidí tak škaredě. Ve světle pravdy se vše jeví tak, jak to ve skutečnosti je. Tam máte normální tělo a neexistují tam tělesné problémy. Tam existují jen duchovní a psychické potíže, které mohou být horší než ty tělesné.

 

      Když na vás svět nevyvíjí tlak a každý je sám ve svém soukromí, zkontrolujte si, o čem přemýšlíte. Podle toho, co vám dělá ve vašem soukromí největší radost, si můžete sami monitorovat, jaká je vaše převládající láska a podle toho už můžete usuzovat, kam budete po smrti směřovat. Nikdo není po smrti nikým posuzován.  To všechno řídí vaše láska. Nemusíte řešit bydlení, to tam máte zajištěno, každý dostane nějaké obydlí (nějaký domek). Jíst můžete a nemusíte. Pokud víte, že každá potrava něco symbolizuje, dáváte tím najevo, že se s tím ztotožňujete. Duchovní svět je o souvztažnostech. Veškerá vnější skutečnost vždy vyobrazuje něco niterného. Tam nikoho nezajímá to hmotné pro to hmotné, ale proto, že to vyobrazuje nějaký atribut z Boha. Tělesné vzezření člověka se tam mění podle jeho niterného stavu.

 

      Život nebe spočívá taky o tom – být užitečný.  V nebi je spoustu možností být užitečný. Radost andělů spočívá také v tom – být užitečný pro jiné. My zde pracujeme tak, že nás práce většinou nebaví, ale pracujeme, protože potřebujeme finance na zaplacení nutných položek. Bytosti v nebi však dělají práci, kterou milují a kdyby jim někdo tuto práci odepřel, budou hluboce nešťastni. Existují tam profese, které se zde na zemi vůbec nevyskytují. Někteří andělé vychovávají děti, někteří vychovávají mladistvé, někteří vítají nově příchozí ze světa a seznamují je s novými podmínkami, někteří slouží jako ochránci,  protože pokud jsou lidé v první fázi vnějškovosti v duchovním světě, a negativní bytosti se je snaží stáhnout do pekla.Někteří andělé můžou navštěvovat pekla a snaží se některé obyvatele pekla, pokud jsou připraveni, vytáhnout ven a ukázat jim cestu ke světlu, těch možností je tam spousta. Člověk to ale nyní nemusí znát, jak to tam funguje do podrobností, každý to jednou zažijeme, ale my se máme nyní soustředit na to, abychom udělali něco pro to, abychom v těchto podmínkách, které jsou nepřátelské vůči duchovnímu životu, se snažili o to nejvyšší – o zpřítomnění Boha ve svém nitru, ještě dokud jsme zde v tomto těle.  

 

      Když člověk nechápe pravou podstatu duchovního světa, čte různé knihy, hledá různé zajímavosti, různé nezvyklé teorie, chodí na různé semináře a přednášky a snaží se najít nějaké poznání, které by mu mohlo pomoci nalézt to pravé. Skutečnost je velice jednoduchá: Nejdříve musím přesvědčit svoji mysl o tom, že něco takového jako Bůh existuje, musím své mysli zajistit myšlenkové pochopení, kdo to Bůh je, že to je něco, co vnímám v rámci své bytosti jako vlastní pocit Já. Musím dát mysli poznání, že živý pocit Já je uchopitelný jedině myslí, protože mysl může toto Já uchopit a čerpat z tohoto pocitu Lásku a Moudrost. Není to ta část mysli, která je ve spojení s mozkem, hlavou, ale je to ta část naší mysli, která je v hrudi a je ve spojení se srdcem.   Když zajistím mysli toto pochopení, nepomůže vám už žádné čtení knih, ale je to už jen poctivá každodenní práce, kdy se snažíte obracet svoji pozornost do hrudi, a to tak intenzivně, až budete reálně zažívat, že jste v hrudi, že vaše hlava je vysoko nad vámi,  musíte opravdu zažívat (že i když jste v hrudi, máte možnost myslet, i když jste jakoby odpojeni od mozku, který je někde vysoko nad vámi, jste při vědomí a máte možnost reálně myslet, a dokonce máte možnost i chápat),  že v hrudi je naprosto reálně přítomna živá Bytost a že vaše mysl chce poznat tuto živoucí Bytost. 

 

      Člověk má obrovskou výsadu, že si může tuto cestu hodně rychle urychlit, když jeho intelekt pochopí, že tato Bytost jsem Já sám. 

 

Pocit To jsem Já sídlí v hrudním prostoru. Když to dostatečně intenzivně procítíte, musíte mít naprosto reálný pocit, že jste Bytost, která sídlí v hrudi. Musíte cítit rozdíl stavu, který byl předtím a který je nyní. Když uvidíte v zrcadle své tělo, řeknete si: Když jsem v minulosti uviděl toto tělo, automaticky v mé mozkové mysli naskočila myšlenka, že toto tělo jsem přímo Já. Bylo to tak. Toto tělo zde je a je reálné. Je natolik reálné, že mozkové mysl se nebrání uvěřit, že jste tímto tělem. S tímto myšlením projde většina lidí celý svůj život. Pokud ale člověk je trochu duchovně probudilejší, začne postřehovat, že toto tělo je sice reálné, ale je tady i reálný pocit sebe sama! Když bude pozornější, tento reálný pocit sebe sama a reálný pocit těla jsou dva rozdílné pocity. Není to ale problém je skloubit v jeden dojem, takže pak máte dojem, že tělo a Já jedno a to samé je.  To je jednoduché, pokud budete ve sféře mozkové mysli. Uvědomte si, že vaše mozková mysl vznikla až v průběhu tohoto života, je výtvorem vašeho těla! Mozková mysl přesně ví, kdo je její rodič, toto hmotné tělo! Mozková mysl ani nemůže uvažovat jinak. Ona vnímá fyzické tělo jako svůj zdroj a původ. Skrze ni jste automaticky identifikováni se svým tělem a nemáte šanci jej odlišit od pocitu Já. Pokud zjistíte, že nejste schopni se odpojit či vystoupit ze své mozkové mysli do hrudi, neřešte duchovno, protože nic nevyřešíte. Můžete sice mozkovou mysl nasytit aspoň nějakými informacemi o duchovnu, protože vše, co si přečtete, si odnesete sebou na druhou stranu a nic nebude zapomenuto. Bavím se ale o praktickém prožívání Boha. My Ho chceme zažívat prakticky, ne teoreticky. 

 

      Zopakuji důležitou větu z knihy Neosobní život:  „Kdybys  jen desetinu energie, kterou jsi vynaložil na hledání mezi slupkami lidského vědění, ,využil na to, abys Mne skutečně našel. Kdybys alespoň hodinu denně si Mne představoval jako přítomného ve svém nitru.“

 

      Duchovní praxe nespočívá v ničem jiném než dennodenně se snažit myslet na to a pociťovat, že ten pocit sebe sama – TO JSEM JÁ – sídlí hrudi a ne v mozku a takto se snažit neustále vnímat přítomnost živé Bytosti v mé hrudi, a když Ji budu vnímat častěji a intenzivněji, Ona se mi začne postupně čím dál více zjevovat i v lidské podobě. Pak zjistíte, že fyzické tělo je jen nástroj, obal, který používáte v tomto světě.

 

      Čím více budete provádět tuto duchovní praxi (snažit se být ve spojení s hrudní myslí) a budete se upínat na Bytost ve své hrudi a budete mít i pochopení, že tato bytost je přímo pocit To jsem Já, tím více začnete tuto Bytost vnímat i v hrudích jiných lidí. Pak budete schopni skrze jednu hruď (svoji) navazovat vztah s Bytostí v jiné hrudi a kupodivu, i když jsou tyto Bytosti jiné, současně jsou jedna a ta samá Bytost.

 

      Ježíš říkal: Nemá větší lásku než ten, kdo je ochoten položit za své přátele svůj život. Můžeme tomu rozumět více do hloubky: Co je každému člověku nejcennější? Život. Co je to Život? To, že jsem schopen se hýbat? Jak se cítí Život? Jako pocit Já. Neškolený člověk si myslí, že je tělem a vůbec nechápe, že pocit životnosti není pocitem těla. Takový člověk si nejvíce váží svého těla a o své tělo se asi s nikým nepodělí. Život je pocit Já.  Nevsazujte pocit Já jen do vlastní hrudi! Tentýž pocit Já sídlí ve všech hrudích! Kdybyste se dokázali do Sebe sama dostatečně vcítit, zjistíte, že žijete ve všech lidech. Život kteréhokoliv těla by vám byl stejně tak cenný a vzácný jako Život toho vašeho. Mám zájem na Životě všech těl. Tentýž Život má ale v různých tělech nestejnou kvalitu. I to, že někdy vidíte člověka, ve kterém se projevuje hodně negace, i v tomto těle žije tentýž pocit Já. Milujte své nepřátele, jak říkal Ježíš. Ta negace nepochází z Já, ale z jeho duše a určitého způsobu uvažování, který je tak hloupý, že ještě nepátral, kým je a co je živou podstatou toho člověka. Pocit Já ale nemůže tuto duši znásilnit a přitáhnout ji k Sobě. Tím by byla narušena svoboda a Bůh by nedocílil toho, aby měl rovnocenného spolupracovníka.

 

      Nevím, zda si lidé dostatečně uvědomují, s jakým minimem se dá převrátit život v pozitivním slova smyslu. Můžete udržovat myšlenku: Ve mně se nachází Bytost, která je zdrojem všeho dobrého, všeho pravdivého, tato bytost je schopna se o mne postarat ve všech ohledech a je schopna mi zajistit tu nejlepší budoucnost.  Můžete to promyslet skrze mozek a emočně zůstanete úplně chladní. Mozek třeba nebude popírat, že to tak je, ale s vašimi emocemi to ani nehne. Říkejte si ty samé myšlenky, ale v hrudi (mimo mozek). Ve vašem nitru se pak začne něco dít.  Budete mít pocity vděčnosti, pocity nehodnosti,  pocity Lásky.

 

      Tato Bytost neustále hovoří ke každému člověku a nikdo Ho neslyší. A proč? Protože jsou neustále jen v mozku. Mozek nikdy neuslyší hlas Boha. Lidé by mi chtěli určovat místo, kde se můžeme setkat, ale tak to nejde!  Já nepůjdu někam, kde nemám co dělat. Já vždy zůstanu tam, kde mám toho hodně co dělat.  To místo je vždycky v srdci. Tak jako lidská hlava může vidět vnější svět, tak jako lidské ucho může vnímat zvuky, které se nacházejí ve vnějším světě, tak Boha může vnímat jedině zrak, kterým vnímá jeho hrudní mysl, a hlas Boha může slyšet   jedině ucho, které je v hrudním prostoru. S přibývajícími lety této doby si budete čím dál tím více považovat toho, který sídlí ve vašem nitru, pokud se vám podaří s ním navázat kontakt v hrudi. Lidé, kteří budou v době, která přichází, pouze obyvateli své mozkové mysli, to nebudou mít jednoduché. Neleňte a pracujte! Není v tom nic mysteriózního.

 

Vybráno ze semináře č. 65:

 

      Čím je tato doba temnější, automaticky to aktivuje protipól. Čím více lidí se zbláznilo a ještě se zblázní, současně vzniká stav, kdy člověk, který chce pochopit Boha, má nyní obrovskou šanci. Jestliže se určitá kvalita čím dál více stupňuje, automaticky se zesiluje protipól této kvality.

 

      Duchovní vyspělost nespočívá v tom, že budu mít nastudovány správné duchovní myšlenky a budu mít vše uspořádáno v hlavě, či se ještě budu snažit získávat nějaké myšlenky, ale mám na mysli to, že projevit tuto duchovní vyspělost (a k tomu byl určen tento čas) znamená, že člověk dosáhl schopnosti se setkávat osobně s Bohem v lidské formě. Už nestačí zažívat nějaké stavy vědomí, vytržení, energie.

 

      Je zde nekompromisní požadavek na to, aby se člověk setkával s Bohem jako s jiným člověkem.  Tak jako má člověk možnost se setkávat s jiným člověkem z masa a kostí, stejně tak reálně se musí umět člověk setkávat s Bohem jakožto s Člověkem, který žije v duchovním světě.  Je to jako  můj bližní, který žije se mnou v tomto fyzickém světě a Bůh musí být také takový Člověk, akorát s tím rozdílem, že žije v duchovní rovině, přičemž když si člověk porovná toho fyzického bližního a duchovního bližního, měl by zažívat, že duchovní bližní je více reálnější než fyzický bližní.

 

      Je nutné, aby člověk složil svoji duchovní maturitu.  Ve všech historických etapách byl vždy ideál, co se týče duchovního rozvoje – dosáhnout stavu, kdy jsme schopni se setkávat s Bohem jako se svým bližním člověkem.  Tato zblázněná doba tomu kupodivu nahrává, tento ideál je dnes kupodivu snadněji dosažitelný než tomu bylo kdykoliv předtím. Nyní nikdo nemá zájem, aby věci fungovaly trochu rozumně, zvláště ti nahoře, každý hledí jen na svůj prospěch a po nás ať přijde potopa.  Vůbec neuvažují nad tím, že zde přijdou další, kteří budou chtít také žít. Všichni se snaží všechno využít jen pro sebe a ostatní je nezajímají. Člověk může opravdu podléhat beznaději, když vidí, co se kolem něho děje.  Musíme mít na zřeteli, že evoluce lidstva není v rukou člověka, ale vše řídí Bůh. Bez Vůle Otce vám nesejde z hlavy ani jediný vlas, natož vývoj nějaké společnosti. Vše je plně v rukou Boha. To, že zde tento stav Bůh dopouští, má hluboký důvod, který spočívá v tom, že On jen umožňuje, aby se čím dál více začaly projevovat kvality, které jsou čím dál tím více opačné vůči Němu. Čím dál více se projevuje něco, co je neslučitelné s Jeho povahou a toto něco je čím dál více patrné. Tak dochází k tomu, že někde v nitru začnete pociťovat potřebu se setkat s kvalitou, která je přesně opačná než to, co je kolem vás (setkat se s Bohem). Zpočátku to budete cítit vnitřně, ale postupně se budete snažit, abyste tyto světlé kvality začali projevovat. Tato doba je opravdu velice příznivá pro duchovní vývoj.

 

      Člověk má dvě těla: Pravdivé tělo a  tělo falešné. Problém je v tom, že drtivá většina lidí uctívá své falešné tělo – to tělo, které je dočasné. Člověk by měl ale vědět, že má věčné tělo, které je mnohem reálnější než tělo z masa a kostí. Tvrdím, že každý duchovní hledač, který nezačne uznávat myšlenku, že Duch musí mít tělo a že bez těla není žádným Duchem, nemá šanci se setkat s Duchem. Jestli si někdo představuje, že existuje beztělesný Duch, v tu chvíli začne uctívat nějakého falešného ducha. Nejvyšší a nejpravdivější Duch musí být zákonitě spojován s tělem. Tvrdím, že mnoho lidem, kteří jsou na duchovní cestě a poctivě pracují na svém duchovním probuzení a chtějí dosáhnout spojení s osobním Bohem (s Bohem v lidské podobě),  se to nemůže podařit z toho důvodu, protože si dostatečně neuvědomili a nedocenili důležitost těla.

 

      Co je duchovní podstatou živlu země? Samostatnost. Kdyby nebyla samostatnost, nemohlo by dojít k vnímání rozdílnosti kvalit, všechno by bylo slito a spojeno v jeden celek. Pokud se ale prapůvodní celek začne drobit na jednotlivé částečky, vnímáním těch jednotlivých částeček si uvědomuje, že je každá jiná a začne si uvědomovat rozdílnost kvalit. Tím, že si uvědomuje rozdílnost kvalit, si uvědomuje, že je život pestrý a bohatý.

 

      Fyzické tělo nám umožňuje fungovat jako samostatná jednotka. Kdybychom neměli tělo, všichni se spojíme v jeden celek a naše Individuality by vůbec neměly šanci se projevit.  To je jeden z důvodů, proč i Bůh musí mít tělo. Kdyby Bůh neměl tělo, nemohl by projevit svoji samostatnost.

 

      Prazákladem všeho je samotné Bytí (pocit existence, vědomí). V prvé řadě musí být plátno, které umožňuje, aby se něco dělo, bez plátna by nemohl být žádný film.  Tento prazáklad se najednou začne stahovat do jednoho bodu (soustřeďovat čím dál více sám na sebe). Postupně dochází k tomu, že se pocit existence  začíná více zosobňovat  na Já Jsem. Když přešel z neosobního pocitu „existuje se“ na osobnější pocit Já Jsem, i tento pocit Já Jsem se ještě více propadá a stahuje do sebe. Až nakonec maximální propadnutí do sebe (tohoto Bytí) teprve vznikne střed, což je dosažení stavu Já Jsem JÁ. To je vrcholný stav bytí, kdy se zhroutí do sebe sama a vzniká živoucí střed, pocit Já Jsem JÁ – pravé Sebevědomí.

 

      To, co probíhá před jakoukoliv tvorbou, je to, že vědomí se začíná transformovat na Sebevědomí. Tento prazáklad  a tato nově vzniká skutečnost – živoucí střed (Sebevědomí) jsou ještě pořád v obrovské interakci, protože Sebevědomí je stále ovlivňováno tímto prazákladem. Je to stav, jakoby Syn (Sebevědomí) stále musel do určité doby poslouchat svoji maminku (Bytí). V tomto stavu živoucí střed (Bůh – Syn - Kristus) ještě stále nemůže projevit svoji svrchovanost, svoji absolutní samostatnost. I tento střed (prožitek Já Jsem Já) se musí propadat ještě více do sebe. Když se Kristus začíná ještě více zintenzivňovat, objevují se další věci – Láska, ze které začne vystupovat Moudrost, ze které vystupuje Vůle (určitá kvalita).  

 

      Závěrečným aktem, kdy se Jáství začne čím dál více zintenzivňovat, je, že z tohoto JÁ vystoupí lidská silueta. To, co bylo před počátkem zcela neosobní, se stávalo čím dál více osobnějším, až dosáhlo maximálního prožitku – Já Jsem Já - vznik Sebevědomí, které se začalo ještě více zintenzivňovat (v tomto bodě je Láska + Moudrost + Vůle jedno a to samé) a nastal proces, že se z Lásky osamostatnila Moudrost a z Moudrosti Vůle (určitá kvalita). Výsledkem tohoto procesu je, že najednou z tohoto Já vystoupí lidská silueta (lidské tělo). Teprve v okamžiku, kdy se Jáství projevilo lidským tělem, bylo dosaženo stavu, že tento Syn tím, že se manifestoval lidským tělem, dosáhl nejvyšší samostatnosti na svém prazákladu.

 

      Teprve tím, že se Jáství manifestovalo lidským tělem, bylo dosaženo nejvyššího stupně zosobnění a o to jde, aby se prapůvodně neosobní stal osobním. Tím získalo Jáství nezávislost na svém základě. Teprve tehdy (skrze toto tělo)  se nastartoval tvůrčí proces. Vesmír (stvoření) nemohlo vzniknout dříve, dokud se Bůh nestal člověkem. Všechno, co ve stvoření existuje, usiluje o lidskou podobu, a v pozadí všeho, co existuje je lidská postava. Kdyby se Bůh ze svého stavu neosobnosti nedostal do stavu maximální osobnosti, kdy má lidské tělo, vůbec by nemohl začít tvořit.

 

      Veškeré stvoření, vesmír, galaxii vytvořil někdo, kdo je maximálně osobní. Všechno, co ve stvoření existuje, nese pečeť svého tvůrce, to znamená, že vše usiluje o lidský tvar a v pozadí čehokoliv je vždycky lidský tvar.

 

      Kdo usiluje ve svém životě o setkání se svým pravým Já, ale nebere v potaz lidský tvar, nemůže své Já naleznout. Pokud někdo usiluje o Jáství bez lidského tvaru (bavím se o božském Jáství),  nemůže toto Jáství nikdy najít.

 

      Když si chcete nabrat tekutinu, potřebujete k tomu nádobu. Chodíte na přednášky ne proto, abyste se něco dozvěděli (i když to také), ale studiem a tím, že slyšíte nějaké myšlenky a ideje, si vytváříte nádobu, a až bude tato nádoba (mysl) vytvarována, teprve tehdy může být použita k tomu, aby bylo do ní něco nabráno. Když vás vaše Já ponouká, abyste něco studovali a snažili se něco pochopit, je to proto, že On si díky vaší mysli tvaruje nějakou nádobu, do které může pak něco vlévat. Proto se nejdříve musíte setkat s nějakou myšlenkou, kterou zpracujete a ztotožníte se s ní, a teprve tehdy může přijít vlastní prožitek. Pokud není vaše mysl správně vytvarována, není schopna nabrat vodu (nemůže přijít prožitek).

 

      Pokud se duchovní hledač nesetká s myšlenkou, že pravé Já musí mít tělo, nikdy nemůže přijít takový prožitek, protože neexistuje nádoba k nabrání tohoto vína. Můžete nabírat jiné tekutiny, ale ne víno. Aby Bůh mohl něco do někoho vložit, musí mít nádobu, která je schopna toto v sobě udržet.   Proto si musíte nejdříve určitým způsobem vytvarovat svoji mysl, aby mohl přijít nějaký prožitek. Pokud nemáte hrníček, nic nenaberete. Hrníčky jsou různé, některý je utvořen tak, že je schopen nabírat petrolej a jiný zase k tomu, aby nabíral víno. To je důvod, proč je lidská mysl nejdříve tvarována z vnějšku (pomocí knih či přednášek), a pokud se vytvaruje, kdy je schopna  a stane se z ní vhodná nádoba, teprve tehdy může nabírat nějaký vnitřní obsah. Teprve tehdy k vám začne promlouvat Bůh z nitra. To platí obecně. Když si ale chceme z Boha nabrat to nejlepší víno, musíte k tomu mít speciální křišťálový pohár. Jinými poháry můžete z Boha taky nabírat nějaké pití, ale nikdy nenaberete z Boha to nejlepší víno, pokud nepochopíte, že Jáství nemůže být bez těla. Jáství vyžaduje tělo. Když se Jáství zjevilo v lidské siluetě, dosáhlo nejvyššího stupně sebeprožívání. Předtím taky Jáství prožívalo silné prožitky, ale teprve projevením se v lidské siluetě dosáhlo maximálního prožitku sebe sama.

 

      V procesu nalézání sebe sama musíte pravé Já spatřit v lidské siluetě. 

 

      Vy, kteří pravidelně meditujete, jestliže se ztotožníte s touto Ideou, že nejvyšší Duch (ze kterého vznikli ostatní Duchové) má sám lidský tvar, zkuste vstoupit do svého nitra s touto Ideou. Pokud uvěříte samotnému faktu, že Duch bez lidského tvaru je nemyslitelný, musíte vycítit, že duchovní přítomnost, kterou jste již okrajově a lehce vyciťovali, se mnohem více zesílí.

 

      Když meditujete a meditace se nedaří, když jste čím dál tím více otupělejší a upadáte do apatie, vaše vědomí je mdlejší a mdlejší až skoro usnete,  je to způsobeno také tím, že jste přestali vnímat i své fyzické tělo. Proto obraťte pozornost na vnímání svého fyzického těla a hned se dostanete do mnohem bdělejšího stavu vědomí. Pokud dochází k rozostření vědomí, je to tím, že jste přestali vnímat pocit těla. Vědomí zaostříte obrácením své pozornosti na pocit těla. Zpočátku na pocit fyzického těla. Tak jako vám nečiní problém vnímat a prociťovat své fyzické tělo (a kdybyste otevřeli oči, tak ho i vidět), musíte mít ještě tu Ideu, že vaše Já má ještě jiné tělo, pravé tělo.  Se stejnou intenzitou musíte pomyslet na to, že chcete vnímat a prožívat Vaše skutečné tělo. Musíte si připouštět skutečnost, že vaše Já se vám  chce zjevit i v lidském tvaru ( v jeho skutečném těle).

 

       Když se základní prapůvodní Bytí změnilo na Sebevědomí (z Matky vznikl Syn), tento Syn je neustále ovlivňován Matkou. Bytí nemá potřebu tvořit, rozlišovat, něco dělat, chce jen být. Je zde spoustu nauk, které vysvětlují jen tento aspekt a vedou vás k tomuto Bytí. Nic nehodnoťte, jen buďte. 

      Jáství je ale navýsost tvůrčí element. Pokud je ale v neustálém spojení s Bytím, které nemá potřebu tvořit, tento tvůrčí element je ve svém úsilí jakoby podkopáván a zeslabován. Jáství tak nemůže svoji tvořivost maximálně projevit. Teprve, když se Jáství projeví tělem, díky tomuto tělu se stává naprosto nezávislým na svém prazákladu, a teprve toto Jáství oděné tělem může bezezbytku projevit svůj tvůrčí potenciál, protože se osvobodilo od své matky (svého prazákladu). Toto tělo je duchovní a myšlenkové podstaty. Vše, co začne toto tvůrčí Já vytvářet, nese již pečeť lidskosti.

 

      Když si čtete Starý Zákon, 1. kap. o stvoření světa v šesti dnech, šestý den Bůh stvořil člověka, i řekl: Učiňme člověka k obrazu svému (je psáno) a podle podobenství svého, ale nemělo by být k obrazu svému, ale mělo by být podle svého obrazu a podobenství. Jestliže Bůh byl první Bytost, která se projevila lidským tvarem, tak jestliže vznikají jeho tvůrčím procesem další lidské tvary, musí nést jeho podobu – lidský tvar. I celý vesmír (pozorováno z vnějšku) má podobu lidského těla. E. Swedenborg píše, že i nebe ve svém souhrnu má lidskou podobu a  každý anděl je buňkou tohoto těla ( a má zase sám lidskou podobu).  Pokud je někdo andělskou bytostí, musí se projevit krásným lidským tvarem. I v andělském světě je to odstupňované. E. Swedenborg říká, že i andělé toho nejnižšího (třetího) nebe jsou neskonale krásní, ale ještě se dají do určité míry znázornit (obrazem atd.),  ale andělé nejvyššího nebe jsou tak nádherní, že to už ani nelze zachytit. Pokud bychom šli opačným směrem do pekelných oblastí, kde je dominance zla a nepravd, musí se to zákonitě projevit tím, že bytosti, které jsou v pekle, čím dál více ztrácejí lidskou podobu. Vznikají z nich šílené nestvůry a odporná monstra a jejich lidská podoba se začíná čím dál více ztrácet.

 

      Čím se více blíží bytost pravdě, tím více získává dokonalejší lidskou podobu.

 

      Čím více nějaká bytost utíká od pravdy a ztotožňuje se s nepravdami, zaniká lidská podoba. 

 

      Dá se říct, že v jaké lidské podobě se někdo nachází, tato lidská podoba vám odhaluje, jak je člověk blízko či vzdálený od pravdy. Už samotný fakt, že lidská podoba nám odhaluje stav dosažené pravdy, potvrzuje, že Duch, který je zdroj veškeré pravdy, nemůže být bez těla. Duch a tělo patří k sobě. Když uvidíte bytosti v duchovním světě, podle stupně krásy tohoto člověka hned víte, jak je daleko v pravdě.

 

      Čím více se blížíme ke zdroji pravdy, narůstá krása člověka. Čím více se oddalujeme od pravdy, vzniká škaredost. Krása je přibližování se k lidské podobě. Ohavnost je ztrácení lidské podoby.  

 

      Kdybychom byli úplně blízko nejvyšší pravdě, měli bychom nepředstavitelně krásné lidské tělo, to znamená, že první tělo (kdy vznikl Bůh v těle) muselo být tak přenádherné, že nejsme schopni si to představit. Pravá lidská podoba musí být tak překrásná, že si to neumíme ani představit. 

      Co se týká hledání pravdy a nějakého duchovního vývoje, neusilujeme o nic jiného než o to, abychom byli nepředstavitelně krásné bytosti, abychom získali nepředstavitelně krásné lidské tělo.

 

Dva důležité významy lidského těla:

      1. Jeden účel, proč Jáství musí mít tělo, je to, že skrze tělo získáváme samostatnost a nezávislost. Tím, že Jáství získalo tělo, tak se Boží Syn – Kristus – Já Jsem Já definitivně osamostatnil od svého prazákladu – Bytí (od své Matky), původně neosobní se stalo maximálně osobním  a touto získanou nezávislostí skrze tělo mohlo toto Jáství bezezbytku projevit svoji Individualitu (přirozenost, povahu), která je absolutně odlišná od povahy svého zdroje.     

      2. Druhý účel je (a to jsme si zde také říkali, že 3 x 4 = 12, že 12 = 1 a 2, jednička je Stvořitel a dvojka stvoření), že lidské tělo odhaluje, z čeho se Jáství skládá,  jaké tvůrčí procesy v Něm probíhají, jaké síly se v Něm nacházejí, a lidské tělo ukazuje, jakým způsobem tyto síly působí ve Stvořiteli. Poznáváním lidského těla (z duchovního hlediska) - jazykem souvztažností a čím více budete rozumět lidskému tělu, tvaru a co v tomto těle probíhá, budete čím dál lépe chápat samotného Stvořitele. Budete vědět, jaké síly má k dispozici a jakým způsobem tyto síly používá. Pokud tomuto chcete rozumět, musí vám to odhalit samotný Bůh, až On uzná, že jste toho hodni.  

 

      Tělem se manifestuje samotný Bůh. Bez těla by Bůh jakoby ani neexistoval, a neprojevoval se. Lidský tvar dokonale vyjadřuje povahu Boha. Je velice podnětná práce přemýšlet, proč je lidský tvar takový, jaký je (proč máme dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu, atd.). Toto vše symbolicky vyobrazuje podstatu Boha. To je téma na věky věků.

 

      Obsah nemůže existovat bez formy a forma bez obsahu. Bůh (Život, Pravda) má svoji vnitřní stránku a vnější stránku. Trup nám říká, že existuje vnitřní rovina, hlava nám říká, že existuje vnější rovina. Není myslitelný život, který by měl pouze vnitřní rovinu a neměl vnější rovinu, a je nemyslitelný život, který by měl jen vnější rovinu bez té vnitřní. Krk nám ukazuje propojení mezi těmito dvěmi rovinami a současně ovlivňování mezi těmito dvěmi rovinami. 

 

      Existuje mozková mysl a hrudní mysl. Hlava říká, že každý život má vnější rovinu. Je jasné, že pokud někdo sám sebe neustále udržuje v hlavě a jeho psychické těžiště je v hlavě,  takový člověk bude neustále pohroužen do vnější roviny (v našich současných podmínkách bude pohroužen v tomto hmotném světě). Pokud někoho láká a chce se seznamovat i s vnitřními rovinami Života, musíte své těžiště přesunout do trupu, speciálně do určité oblasti.

 

      Jelikož jsem říkal, že Duch je nemyslitelný bez těla, je jasné, že pokud jste ve vnější rovině, potřebujete fyzické tělo. Pokud jste ve vnitřní rovině, také potřebujete mít tělo, protože život bez těla je nemyslitelný. Vnější tělo máme a zákonitě musíme mít i nějaké vnitřní  tělo, které nám umožňuje fungovat a žít ve vnitřní rovině.  Když jsem hovořil, že v dnešní době je kult těla, měl jsem na mysli, že většina lidí uctívá své vnější tělo. Pokud chceme poznat své Já, také musíme uctívat kult těla, ale máme se snažit si uvědomit své vnitřní tělo.

   

        V rámci meditace musíme usilovat a myslet na to, že se chceme dostat do tak intenzivního kontaktu se svým pravým Já, až se vám vaše Já projeví v lidské siluetě. Nemůžete dosáhnout tohoto stavu (že se vám vaše Já projeví i v lidském tvaru), pokud nebudete své psychické těžiště z hlavy přemísťovat do trupu. Až se vám jednou vaše Já projeví i v lidské siluetě, všichni mi dáte za pravdu, že jste se nacházeli v té době v hrudi. Krk symbolizuje propojení mezi vnitřním a vnějším a představuje ovlivňování mezi vnitřním a vnějším. Když se vyvíjí lidské tělo v těle matky, je tu pupeční šňůra. Krk symbolizuje pupeční šňůru mezi vnitřním a vnějším tělem (světem). Když si začnete uvědomovat své vnitřní tělo a začnete ho porovnávat se svým vnějším tělem, zjistíte, že mezi nimi je jisté propojení – pupeční šňůra (či stříbrný provazec). V okamžiku smrti je tato šňůra přestřižena, nenávratně se odpojujete od tohoto fyzického těla  a přecházíte do vnitřní roviny. Během spánku je tato šňůra zachována, takže se můžete ráno vrátit zpět. Já pozoruji, že tato pupeční šňůra je v srdci. Dá se říct, že když se člověk inkarnuje, vnitřní tělo jakoby ze sebe vytáhlo nějaký provaz a konec tohoto provazu začne přitahovat materiální substance tohoto světa a začne se budovat fyzické tělo. Není to o tom, že fyzické tělo vzniká z jídla a z pití, ale je tvořeno vnitřním tělem, přes šňůru toto tělo vysílá jistý obraz a tak jak vzniká zárodek fyzického těla, jsou přitahovány materiální substance které se modelují přesně dle toho obrazu, který vyslalo přes šňůru vnitřní tělo.

 

      Ruce symbolizují tvořivost (Lásku), nohy symbolizují Moudrost (schopnost se vyvíjet).      Nohy (Moudrost) i ruce (Láska) jsou napojeny na trup. To naznačuje, že veškerá tvořivost a moudrost vyvěrá vždy z vnitřního světa, z vnitřního Člověka. I fyzické tělo nebylo nikdy vytvářeno vnějšími vlivy, ale bylo tvarováno někým niterným, kdo ze sebe vysílá nějaký obraz a materiální substance jen modelují tento obraz z nitra.

 

      Bereme jako samozřejmost, že lidské tělo má trup, hlavu, krk, ruce a nohy, ale  nikdo nad tím nepřemýšlí, jaký to má smysl. Pokud ano, tak odhaluje podstatu Života.  Jednou (pokud ne zde na Zemi, tak v duchovním světě) budeme muset  pochopit dokonale, jaký je duchovní význam očí, uší, nosu, úst, jazyka a každého dalšího orgánu, který v těle je. Budeme muset být poučeni, jaké jsou souvztažnosti s duchovními částmi. Kdyby to znal člověk již nyní a měl nějaké tělesné potíže, automaticky by věděl, v které duchovní oblasti člověk něco nedělá dobře.

 

      Tělo  není překážkou v duchovním probuzení, Duch a tělo nejsou nějaké protiklady, které se snaží nějak potřít jeden druhého, ale Duch a tělo patří nerozlučně k sobě a bez toho, aby člověk se nesnažil brát v potaz a vyvíjet své tělo, nemá šanci se setkat se svým Já. Nebavím se o fyzickém, vnějším těle, ale bavím se o vnitřním těle. Hledat Boha (Já) a nebrat v úvahu tělo znamená, že si tuto cestu komplikujete a oddalujete.  Brát v potaz i tělo znamená si tuto cestu urychlovat a hlavně – zažívat přítomnost svého Já v mnohem intenzivnější formě. 

      Jaké to má praktické dopady? Jestliže je to tak z pozice pravdy, že Duch nemůže existovat bez těla, protože tělo vyobrazuje jeho přirozenost a povahu, bez těla by Bůh nemohl ukázat, kým je. Každý člověk cítí jako samozřejmou věc, že má tělo, je pro něj nepředstavitelné, že by existoval bez těla, to má každý v sobě zakódováno. Proč se lidé bojí smrti? Myslí si, že přijdou o tělo a  že budou v beztělesné existenci. Když si připustíte, že máte jenom toto fyzické tělo, tak se děsíte, že budete v beztělesné existenci, když toto tělo zemře. Lidé se ani tak nebojí toho, že ztratí navěky vědomí, ale bojí se toho, že by byli v beztělesné existenci. Každý duch cítí, že je to nepřirozené.  Každý cítí, že je přirozené žít v těle! Jestliže vnímáte fyzické tělo (protože cítíte, že je to přirozené vnímat tělo), vnímáte intenzivně Boha.

 

      Každý člověk, který vnímá své tělo, vnímá intenzivně své vlastní Já. I ten největší duchovní hlupák a materialista v okamžiku, kdy si uvědomuje a prociťuje své fyzické tělo, intenzivně vnímá své pravé Já.  Protože kde je tělo, tam je Duch. Upřesním to, aby si to někdo špatně nevysvětloval. Kde je lidské tělo, tam je Duch, který je stejně tak reálně prociťovaný jako tělo.  Když si položím otázku: Vnímám své tělo? Teoreticky nebo prakticky? Prakticky. Proto říkám: Kde je prožitek těla, je prožitek Boha. Duch nemůže existovat bez těla (v lidském tvaru).

 

       Proč se dnes bavím ve zvýšené míře o těle? Protože předpokládám, že jste lidé, kteří hledají svoje Já. každý člověk má instinktivně v sobě zasunuto, že kde je (lidské) tělo, tam jsou určité rozkoše (možnost jejich prožívání), ale je tam také to, že tělo je zdrojem hodně průserů, mnoha nepříjemných věcí, různých komplexů. Každý člověk má v podvědomí, že kde je fyzické tělo, tam  nemůže být Bůh. I jednoduchý člověk si řekne, že Bůh je něco dokonalého,  nádherného, ale kde je lidské tělo, tam jsou průsery a to nejde k sobě. V historii si mnoho duchovních hledačů myslelo, že najít Boha znamená zbavit se těla a ignorovat ho. Mysleli si, že kde je tělo, nemůže být Bůh. Kajícníci se mrskali, protože v těle sídlí x žádostí, a kde je žádost, tam nemůže být poznání Boha a chtěli žádosti vymrskat ven. Mysleli si, že odsunutím těla na vedlejší kolej znamená vytvořit si prostor pro vstup Boha. Z jedné strany se to projevovalo tak, že lidi zbytečně týrali své tělo, či si mnoho tělesných věcí odpíralo, a na druhé straně se to projevovalo tak, že různí duchovní hledači učili, že Bůh je něco beztvarého a beztělesného. Nedovedli si Boha připustit s lidským tělem. Přece Bůh je něco, co naplňuje celý vesmír. Tak jak můžeš spojovat s Bohem lidský tvar? Chci říct, jak je velmi důležité pochopit spojitost mezi lidským tvarem a Bohem.

 

      Na jedné stránce se to projevuje tak, že kde je lidský tvar, tam přece nemůže být Bůh, a z duchovního hlediska, pokud je Bůh, musí to být něco beztvarého. Duch (Bůh) dosáhl svého kulminačního bodu teprve tehdy, když se projevil lidským tvarem.  Kde je tělo v lidském tvaru, tam je přítomen Bůh (Duch). Ne teoreticky, ale i prakticky. Jestliže si uvědomuješ svůj lidský var (tělo), věz, že si automaticky uvědomuješ i Boha (prakticky prožívaný pocit Já). To mají všichni. Ať někdo v Boha věří či ne, ať někdo již chápe Boha, tak i člověk, který neví, co je to Bůh,  tak jen díky tomu, že si uvědomuje své tělo v lidském tvaru, zákonitě prakticky a naprosto reálně prožívá pocit Já neboli samotného Boha.

 

      Problém je to, že když někdo hledá Boha, nemůže Ho najít. Jak můžeme najít něco, co pořád máme? My nehledáme Boha, ale hledáme pochopení, že si Ho pořád uvědomujeme.  Nechcete Boha objevit, ale jen pochopit, že si Ho pořád uvědomujete!

 

      To není o tom, že něco neznám a hledáním to objevím. To je o tom, že něco už znám, akorát musím pochopit, že to, co už znám, je přímo „TO ONO“! Nehledám něco, že vycházím ze stavu nula, pak něco hledám a tato nula bude nahrazena jedničkou, to znamená, že objevím nějakou převratnou skutečnost, kterou jsem předtím neznal.  Já ale usiluji o pochopení, že už to znám v tuto chvíli, už na samotném počátku hledání jsem to prožíval, a chci jen ve své mysli pochopit, že to je už TO ONO, co všichni hledali a co se snažím hledat i já. Není to o tom, že hledám nějaký nový prožitek. Já ten prožitek mám již nyní. Akorát moje mysl musí pochopit, že tento prožitek je přímo TO ONO.

 

       Když někdo medituje a chce vyhmátnout prožitek, co se stane? Prožitek na počátku meditace zničíte. Protože místo toho, abyste prožitek pomocí meditace zesílili (protože když jste v normálním vědomí, Boha zažíváte), a paradoxně v okamžiku, když začnete meditovat (chcete se vymanit z fyzické reality, hledáte nějakou duchovní realitu), místo toho, abyste Boha zesilovali, ničíte Ho. Garantuji vám, že v 99% meditující místo aby Boha zesílili, zeslabují Ho. To proto, že se ztrácí pocit fyzického těla. Pokud začnete meditovat, začne se dít to, že přestáváte vnímat přítomnost těla. Neříkám nyní, jakého těla, v tuto chvíli je jedno, jestli je to vnitřní tělo či vnější tělo.  Ta těla jsou propojena. Už samotný fakt, když používáte nějakou meditační techniku, kdy dochází k ochabování vnímání těla, dochází k ochabování prožitku Já.  Kde je tělo v lidském tvaru, je také silný prožitek Jáství. Tam, kde dochází k ochabování vnímání prožitku těla v lidské podobě, dochází k ochabování prožitku Já.

 

      I člověk, který je nějaký řemeslník či zedník, který pracuje na stavbě, kde si silně uvědomuje své tělo, má silný prožitek Já. On akorát neví, že tento silný prožitek Já je Bůh. Proč to neví? Protože svým myšlením tento prožitek Já spojuje s fyzickým tělem. U něj je realita fyzického těla stejně tak silná jako realita Boha. Ale když si svým myšlením myslel, že reálný prožitek těla a Boha je jedno a to samé, tak se tyto dvě samostatné skutečnosti spojily a jsou prožívány jako jedna a ta samá skutečnost. Kdo to spojil? Určitý způsob myšlení, uvažování. Schopnost rozlišování není aktivována, takže to člověk není schopen rozlišit. Pravda je, že pocit Boha je v tomto zedníku naprosto stejně reálný jako v tom nejvyšším mystikovi, akorát mystik si uvědomuje, že to jsou dva samostatné pocity, kdežto zedník má tyto dva pocity slity v jeden pocit. Kdo vyvolal tento způsob uvažování, aby si mysl myslela, že pocit Já a pocit těla jsou jedno? Udělal to ten vnitřní člověk.

 

      Proces nalezení Boha je plně ve vašich rukou. Nejste závislí na nějaké vyšší moci či na nějakém osvícené mistrovi, abyste poznali své Já. Protože kdo je ten vnitřní člověk, který nutil lidskou mysl, aby si myslela, že tyto dva pocity jsou jedno a  to samé? To jsi přímo Ty.

 

      Ztratili jste prožitek Boha ne proto, že jste hloupí, ale protože jste sami chtěli, ať ho vaše lidská mysl ztratí. Je logické, že pokud jste byli schopni dokázat, aby vaše lidská mysl ztratila poznání Boha a nevěděla, kdo je to Bůh (ale přesto Ho zažívala), určitě jste schopni vaší lidskou mysl přesvědčit o opaku. To je vše ve vašich rukou.

 

      Ukradli jste vaší mysli Boha, ale ne tak, že byste jí vzali samotný prožitek Boha,  vy jste jí jen ten prožitek upravili. Místo toho, abyste tento prožitek nechali v jeho pravé formě a ryzosti,  modifikovali jste ho  tím, že jste ho spojili ještě s jiným prožitkem. Ze dvou prožitků jste udělali jeden společný prožitek. To jste docílili tak, že jste začali nutit svoji lidskou mysl, aby si myslela, že to nejsou dva samostatné prožitky, ale že to je jeden společný prožitek.  Pokud jste toto dokázali, musíte být schopni dokázat i to přesně opačné. To neudělal nějaký člověk, hloupý pozemšťan, že ztratil Boha, ale to jste udělali Vy, protože jste vnutili své lidské mysli určitou myšlenku.  Prožitkově jste o to nikdy nepřišli. Vy jste jen tento prožitek modifikovali a do tohoto prožitku přimíchali ještě jiný prožitek – pocit fyzického těla.

 

      Nestyďme se za to, že jsme upadli v tento omyl, v tuto duchovní léčku. Kdo to udělal, aby si mozková mysl myslela, že pocit Já a pocit těla je jedno a to samé? Udělal to vnitřní člověk, který má také své tělo. Tento vnitřní člověk potřeboval, aby se po určitou dobu lidský Duch identifikoval s fyzickým tělem, aby lidská mysl uvěřila, že přímo Duch je fyzické tělo, protože když se identifikujete s tělem, které je z masa a kostí a které není vaše pravé tělo (které je to vnitřní),  ale ten vnitřní člověk chtěl, ať se ztotožníte v mysli s fyzickým tělem, protože v konečném důsledku má tento stav dopad na vnitřní tělo, které se jistým způsobem modifikuje. Bůh - Vy jste to dělali z toho důvodu, abyste svoje vnitřní tělo transformovali.

 

      Vnitřní tělo, které máte v sobě,  vzešlo z Boha a stvořil ho samotný Bůh. Bůh ale věděl, že potřebuje toto tělo upravit. Úprava není myslitelná jinak, než že vstoupíte  do fyzického těla, které není vaším pravým tělem, po určitou dobu se s ním budete identifikovat, a tato zkušenost žití v nepravém těle bude mít obrovský dopad na vaše skutečné tělo. Až se vrátíte zpět domů, po zkušenosti poznání cizího těla zde pak to své pravé tělo budete vnímat úplně jinýma očima. Vzpomínáte si, jak jsem vysvětloval vyhnání Adama a Evy z ráje? Když je vyháněl z jemnohmotného světa,  říkal jim: Budete tak dlouho žít ve vyhnanství a obdělávat půdu v potu své tváře, protože musíte obdělávat půdu, ze které jste byl vzati. Protože prach jsi a v prach se navrátíš.    My jsme měli původní prachové (jemnohmotné) tělo, ze kterého jsme odešli do hrubohmotného těla, a pobytem a zkušenostmi, které proděláváte v hrubohmotném těle, překopáváte původní prachové (jemnohmotná)  tělo, protože obděláváš půdu, ze které jsi byl vzat.  To je ten důvod, že vaše původní, vnitřní tělo, které bylo od samotného Boha, jste chtěli pozměnit. Možnost změny byla v tom, že se po určitou dobu identifikujete s tělem, které je úplně odlišné povahy a přirozenosti než je vaše původní tělo. To je ten důvod, proč jste nutili svoji mozkovou mysl, aby si myslela, že pocit Já (Vás samotných) je totožný s pocitem fyzického těla. Tím, že jste uvěřili, že jste přímo fyzické tělo, prožívali jste události fyzického těla jako vaše vlastní události. Tímto způsobem života jste nevědomky (ale naprosto vědomě v očích Boha) modifikovali svoje původní vnitřní tělo.  Až se vrátíte zpět po zkušenosti s tímto cizím tělem, budete své pravé tělo vnímat úplně jinak a objevíte v něm úplně jiné tvůrčí možnosti. Toto tělo pak bude mít úplně nové uplatnění.

 

      Nemusíte se bát, že Boha teprve musíte najít. Boha nelze najít. Už samotným faktem, že mám lidské tělo, je jasné, že cítím Boha. Tím, že si uvědomuji lidské tělo, zákonitě si uvědomuji Boha. Rozdíl je pouze  v tom, že mám pravé tělo a tělo, ve kterém jsme jen dočasně. To je ten důvod, proč jsme smrtelníci. Nemůžeš navěky žít v něčem, co není tvé.  Proto musíš zemřít, protože kdyby to bylo tvé pravé tělo, jsi nesmrtelný a toto tělo by nikdy nemohlo zemřít. Ale protože to není pravé tělo, musíme zde v něm být jen dočasně, protože teprve až se octnu ve svém pravém těle, které je mi vlastní, budu v něm navěky.   Pouze mé pravé tělo mi umožňuje žít navěky v těle. Tělo, které není skutečně mé, musí být doprovázeno jen dočasným pobytem v tomto těle.

 

      Někdo má zakódováno, že fyzické tělo je pro něj reálné, kdežto Bůh je pro něj skoro nereálný (dokonce myšlenkově, natož prožitkově). Ale já tvrdím, že stejně tak reálně, jako prožíváte fyzické tělo, prožíváte i Boha. Bůh je pocit Já, pocit sebe sama. Akorát tyto dva reálné pocity zažíváte jako jeden pocit. Můžete se napít čisté kávy a ucítíte, že je to čistá káva.  Můžete si líznout soli a ucítíte, že je to sůl. Můžete ale nasypat do kávy sůl a pijete slanou kávu. Záleží jen na vás, zda budete ochotni, když budete pít slanou kávu, ignorovat pocit slanosti, i když tam je, a zaměříte se na pocit samotné kávy.   Já nechci potlačit pocit těla, ale budu ho jen ignorovat a svojí pozorností se upřeně zaměřím na pocit Já. Pak po určité době tréninku, i když budu pít slanou kávu, nebudu již slanost vnímat.

 

      Pocit Já je Duch. Duch je nemyslitelný bez těla. Váš Duch se radši spokojí s hrubě nedokonalým tělem (fyzickým tělem), ale aspoň s nějakým lidským tvarem než s žádným. A protože vás nutím k tomu, abyste se vzdali fyzického těla, abyste zažili pocit Já v jeho ryzosti (kávu bez soli), tak jestliže jedno (vaše nedokonalé a dočasné, cizí) tělo odstraníte, ale pokud ho nenahradíte jiným tělem, vaše Já vám uteče. I když jste na něj zaměřeni svojí pozorností, i když chápete, že to jsem Já, toto Já nemůže žít bez těla. To je pro něho nepřijatelný stav. Pokud tam nedodáte jiné tělo, celý meditační proces končí tak, že toto Já se přimkne k vašemu fyzickému tělu. Zase budete pít slanou kávu a můžete meditovat, jak chcete. Já nemůže být bez lidského tvaru.

 

      Nyní, když chcete poznat sami sebe, musíte opravdu udělat proces, že sami sebe musíte odtotožnit od fyzického tvaru (a váš výchozí stav je slaná káva) tak, že se svojí pozorností zapíchnete do pocitu To jsem já  a musí to být doprovázeno intelektuálním pochopením, že toto Já jsem Já, nic jiného. Jako třetí krok musíte udělat to, že musíte dodat tělo. Vaše Já nechce být bez těla, ani není bez těla. Pokud tam nedodáte tělo, proběhne toto: Meditace nebude mít žádný efekt, nastane otupělost a vystoupení z meditace, kdy se budu cítit jako fyzické tělo. Proto je důležitá pozornost na pocit Já (ve slané kávě), současně s tím musí být intelektuální pochopení, že toto Já jsem Já,  a současně musím dodat vnitřní tělo. Potom z toho bude vznikne nový prožitek, a sice káva s cukrem. Zjistím, že předtím byla samotná káva, kdy jsem zažíval sebe v ryzím stavu, ale nyní to bude káva s cukrem, takže ryzí stav se stane ještě sladším.   Ale jak splním třetí krok, že musím tomuto Já dodat jiné tělo? Hlava je vnější svět a souvisí s fyzickým tělem. Vnitřní svět je symbolizován trupem.

 

      Je jasné, že dodání vnitřního těla musí proběhnout v trupu (v hrudi), a z toho je jasné, že když se budu zaměřovat na pocit Já, který ještě podložím intelektuálním chápáním, že pocit Já jsem Já, a že ani nemůžu být někým jiným, je jasné, že to vše musí probíhat ve stavu, kdy psychické těžiště  je v hrudi a tělo dodám tak, že v klidu a v klidném očekávání budu toužit, aby se v tomto vnitřním prostoru objevila lidská silueta.  Budu mít intelektuální pochopení, že tato lidská silueta s tváří a obličejem není nikdo jiný než Já ve svém pravém těle, který se představuji své lidské mysli. Musím přesně cítit, že tento vnitřní člověk s tělem jsem Já, že jsem to vždycky byl Já a že Já sám jsem schválně přinutil svoji lidskou mysl, aby o tuto skutečnost přišla a že jsem to udělal tak, že jsem přinutil svoji lidskou mysl, ať Mne (pocit Já) ztotožní s fyzickým tělem.

 

      Chci tak odhalit své lidské mysli (né Sobě), kým ve skutečnosti jsem, že jsem Já - Duch, který má také tělo, ale mnohem krásnější tělo, které je takové povahy, že když se s tímto tělem identifikuji, můj pocit Já bude vzrůstat do nekonečna. 

 

      Bůh – naše Já – je nemyslitelný bez těla v lidském tvaru. To je axiom. Současně si musíme uvědomit, že máme dvě těla – vnitřní (pravé) a vnější (fyzické). Bylo nutné, abychom po určitou dobu zapomněli na své pravé tělo a ztotožnili se s tělem, které není naše vlastní.  Tím, že jsme se po určitou dobu identifikovali s tímto nepravým tělem, docházelo k prožívání určitých situací, které v konečném důsledku proměňují naše pravé  tělo. Když jsme přebývali v duchovním světě v našem pravém těle, měli jsme obrovské tvůrčí možnosti, byli jsme obdařeni obrovským stupněm Lásky a Moudrosti. Věděli jsme, že existuje tyto už tak obrovské možnosti ještě zvětšit.  Nebyla jiná cesta, jak toho dosáhnout, než ta, že po určitou dobu budeme žít v těle cizím, které je úplně přesně opačné povahy než naše původní pravé tělo. V původním těle jsme vše měli automaticky k dispozici. V tomto novém, fyzickém těle, jsme museli o všechno zápasit a všechno si vydobýt tvrdou prací. Těmi zkušenostmi tvrdé dřiny, protože toto tělo je velice omezující, blokující,   až se vrátíme zpět do svého původního těla,  se nám to spojí, to původní tělo má vše a má obrovské možnosti a zkušeností v tomto těle získáváme schopnost si vše vydobýt. Tímto spojením se pak naše tvůrčí možnosti prohloubí. Vzpomeňte si na příběh o marnotratném synu, kdy byli dva synové a jeden šel do světa. ten, který se vrátil ze světa k Otci, byl obdařen prstenem, a syn, který zůstal v nebi ve svém původním těle, ho neměl (Viz 21. seminář ke stažení na www.astrotheologie.wz.cz).

      Z tohoto důvodu jsme se museli (byla to naše volba) identifikovat s tímto nepravým tělem. I toto nepravé tělo nemůže blokovat či vymazat pocit a prožitek Já – Boha. Jedná se akorát o to, že ani toto fyzické tělo nemůže vygumovat pocit Já, ale neumožňuje tento prožitek pocitu Já „šroubovat“ (zesilovat) do moc vysokých otáček. V rámci tohoto fyzického těla můžete tento pocit Já zesilovat, ale vždycky to bude mít nějakou hranici. Ve svém pravém těle však můžete pocit Já rozvíjet do nekonečna.

 

 

      Meditace na uvědomění Jáství:  Když si zavřu oči,  zkontroluji si, zda dostatečně vnímám své tělo. Jestliže dostatečně vnímám tělo, je zde důkaz, že i dostatečně vnímám pocit Já. Víte, že pocit Já máte, to by už pro vás neměla být nějaká chiméra. Svojí pozorností se již nebudu zabývat pocitem fyzického těla  a zaměřím se na pocit Já. Už tento psychický akt by měl být doprovázen tím, že mé psychické těžiště (pocit toho, kde se nacházím) by se mělo přemísťovat z hlavy do hrudi. V mém vědomí by tak měla mít převahu hrudní oblast nad hlavou. Jestli nedojde k posunu z hlavy do hrudi (že pocit hrudi nezačne dominovat nad pocitem hlavy), dlouho neudržím pozornost na pocitu Já, protože pokud není pocit Já doprovázen přítomností sebe sama v hrudi, začne slábnout. Mohu ho zesílit jedině tak, že se obrátím ke svému tělu (a pocit Já se stupňuje), ale je to stav (slaná káva), kdy moje Já je ztotožněno z fyzickým tělem. Pokud jsem se dobře trefil svojí pozorností do pocitu Já, automaticky začne mít převahu hruď nad hlavou. Když si takto zkontroluji, že se mé srdce začíná probouzet k prociťování nějaké radosti a blaženosti (stačí jen náznak), s pozorností zaměřenou na pocit já vyvolám myšlenkové pochopení, intelektuální poznání, že tento pocit Já je přímo to, co se hledá. Tento pocit Já není nikdo jiný než přímo Já sám. Tento pocit Já je přímo Bůh. 

 

      Když přebývám v hrudní oblasti s pozorností zapíchnutou do pocitu Já, je to současně doprovázeno přítomností intelektuálního pochopení, že tento pocit Já jsem Já a že je to Bůh, tak nyní musím ve své mysli být otevřený možnosti, že se zjeví lidská postava a že se objeví lidská tvář, nemusím mít konkrétní představu, jaká to bude tvář, ale musím být ve své mysli naprosto otevřený této možnosti. Nesmím tuto možnost blokovat a omezovat. Časem se to musí stát, kdy se začne jakoby rýsovat nějaká tvář a postava, a musím neustále myslet na to, že jsem to Já,  tato postava a že je to moje pravá totožnost a podoba, a že nejsem ten, kdo spatřuje v hrudi tuto postavu, ale že jsem právě tato postava, která se odhaluje tomuto pozorovateli, ale že tento pozorovatel nejsem Já, ale je to moje mysl, že tento proces, kdy v nitru, v hrudi jednoho člověka se zjevuje mimořádně zajímavá Bytost, že jsem to Já, pocit Já, ve svém duchovním těle, který se začíná odhalovat ne Mi, ale Mé lidské mysli.

 

      V okamžiku, kdy budu mít pocit, že Já jsem ten, který pozoruje odhalování a zjevování se této nebeské Bytosti (jestliže si myslím, že jsem to Já, kdo to pozoruje),  budu velice silně tento proces blokovat a znemožňovat ho. Musím vnímat, že Já jsem Ten, kdo se odhaluje a ten, kdo Mne pozoruje, je pouze mé lidské vědomí, má lidská mysl. Já nejsem pozorovatel, to je moje lidská mysl a mé lidské vědomí. Jsem naprosto reálný. Když nyní přenesu pozornost na své fyzické tělo a vnímám, že mé fyzické tělo je reálné, tak Já uvnitř v tomto duchovním těle jsem stejně tak reálný jako je mé fyzické tělo. Pokud nezažívám reálně svoji přítomnost a zažívám pouze přítomnost reality fyzického těla, tak má pozornost či má mysl něco dělá špatně. Pokud si Moji realitu někdo neuvědomuje, nejsem to Já, kdo si ji neuvědomuje, ale   je to má lidská mysl, která si Mne neuvědomuje, protože něco dělá špatně.  Já jsem si sebe neustále vědom.   Ale pokud si moje mysl uvědomuje, kdo jsem, začne se velice divit a s překvapením zjistí, že odjakživa jsem sídlil v duchovním světě a že v tomto duchovním světě jsem obklopen jinými duchovními bytostmi, a že nikdy jsem nebyl inkarnován na Zemi,  ale na Zemi bylo jen fyzické tělo, se kterým jsem se ve své lidské mysli identifikoval.  Ale Já jsem vždycky byla  budu obyvatelem duchovního světa a nikdy jsem nebyl na Zemi. To je moje pravá a reálná totožnost. V této skutečnosti by měla moje lidská mysl zůstat napořád, ať jsem v práci, restauraci,  na přednášce, kdekoliv.

 

Vybráno ze semináře č. 66:

 

      Hlavní idea, kterou Ježíš hlásal, byla: Já a Otec jedno jsme.  Lidé ale nepochopili, že toto oprávnění neměl pouze Ježíš, ale každý člověk se musí dopracovat do tohoto stavu, kdy začne sám v sobě zažívat, že Já a Otec jedno jsme.

 

      Oheň = sebevědomí, je to stav, kdy si uvědomujeme, že ve vesmíru existuje jedna živá Bytost, kterou jsme My sami. Každý člověk se musí dopracovat ke stavu, že neexistuje nikdo jiný než on.  Veškeré duchovno není o tom, že jsem já a nějaký Bůh, který bude stát někde přede mnou. Poznání musí směřovat k tomu, že Bůh není ode mne oddělená Bytost, ale jsem to přímo Já sám. To je myšleno symbolikou ohně.

      Země = mít možnost se projevovat navenek. V tom okamžiku potřebujete tělo, a když máte tělo, dochází ke stavu oddělenosti. Zde docházíme k tomu bodu, že život nemůže být jednotvárný, že Bůh jsi Ty, ale současně musí být stav, že Bůh je od tebe oddělený a i my jako lidé jsme navzájem od sebe odděleni. Tento stav vědomí oddělenosti je stejně tak důležitý jako stav jednoty. Tento stav oddělenosti ale nemůže nastat, pokud byste neměli tělo.

      Vzduch =  naše mysl.  Mysl je stav vědomí, kdy jste schopni vnímat rozdíly, to, že se věci od sebe navzájem liší a jsou rozdílné. Kdyby neexistovala lidská mysl, nevnímali bychom odlišnost a život by nebyl pestrý.  Proč lidé cestují po světě?  Protože se chce setkávat s kvalitami, které nezná, které jsou odlišné. Teprve tehdy, když máte k dispozici mysl a jste schopni vnímat různorodost a specifičnost jednotlivých kvalit, máte možnost si uvědomit, že některé kvality jsou pro vás přitažlivé a vzniká ve vás síla, která vás nutí se s určitou kvalitou spojit. To je podstata emocí – voda.

      Voda – emoce je síla, která se nás snaží dostat do kontaktu s nějakou kvalitou.  Jak bych mohl být přitahován k nějaké kvalitě, kdybych nevnímal předtím jejich odlišnost? Pokud mne síla nutí se spojovat s nějakou kvalitou, teprve potom se navracím do výchozího stavu, že Já jsem jediný v celém vesmíru (stav ohně).

 

            Podstata Života je velice jednoduchá. Je jeden, ale aby mohl fungovat, potřebuje čtyři stavy vědomí.  Musí být stav vědomí, kdy si uvědomujete, že vše je jedno (oheň). Dále musíte mít stav vědomí, kdy si uvědomujete oddělenost od sebe (země), dále stav vědomí, kdy  si uvědomujete, že vše se od sebe liší (vzduch), a pak musíte mít stav vědomí, kdy cítíte, že některé kvality jsou pro vás lákavé a chcete se s nimi spojit (voda) a že některé vás odpuzují. Život je jednoduchý a složitý současně.

 

      Mysl je stav vědomí, který nám umožňuje vnímat rozdíly. Právě skrze mysl můžeme vnímat stav, že Bůh je někdo jiný než my. Málokdo pochopí (když si vezmi tyto protilehlé kvality ohně a vzduchu), že mistrovství života spočívá v tom, že současně zažíváte, že Bůh jsem Já a současně je Bůh někdo jiný. Člověk musí zažívat to i to současně.

 

      90% lidí se ale nenachází v tomto stavu a proto nemůže prožívat plnohodnotný život, protože nenaplňují to, že Život je jeden a současně čtyřjediný. Proč to nezažívají? V čem jsou omezeni?  Většina lidí se nachází ve stavu, že tyto čtyři stavy vědomí se zredukovaly jen na dva stavy, kdy se země ztotožnila s ohněm a voda se ztotožnila se vzduchem. Většina lidí tak zredukovaly čtyři stavy na stavy dva: Země a voda. Většina lidí vnímám jen své fyzično (tělo) a myslí si, že jsou přímo tělem. Pak ještě vnímají svět emocí - prožitky dobrého jídla, pití,  tělesných rozkoší, vzrušení z filmu či sportu. Kde je ale uvědomování si ohně (Ducha) a vlastní duše (vzduchu) ?   To je u většiny lidí potlačeno.

 

      Proč chodíte na nějaké duchovní semináře, abyste jen poslouchali? Někdo řekne, že tam chodí, aby se něco dozvěděl. Je to tak? A to vám stačí? Problém je v tom, že existují nějaké zajímavé myšlenky, které mne přitahují, ať je to seminář či nějaká kniha, ale většina lidí si jen zaplňují hlavu informacemi, ale hlava nemá být skladištěm informací. Informace jsou od toho, aby se staly živoucí skutečností. Zde je problém. Lidé informace, které získali, neumí přetavit a transformovat, aby se staly živou skutečností.

 

      Život je plně ve vašich rukou. Nemůžete očekávat, že váš život bude modelovat někdo jiný či nějaké situace, ale musíte pochopit, že život je plně pod vaší kontrolou a život může být něco úžasného, ale jeho úžasnost si začnete uvědomovat, až když si začnete poznávat, že máte k dispozici možnost si vytvářet, co chcete. Musíte pochopit, že jste úžasný režisér, který může režírovat nádherný film! Je to těžké, protože se člověk narodil do světa, který je plný omezení, ale to, co dělali rodiče, nemusíme dělat my.

 

      Všichni jsme božské Bytosti. My jsme se však dobrovolně rozhodli, že na svoji božskost na určitou dobu zapomeneme. A proč? Abychom po určitou dobu žili jako chudáci a otroci. Až si potom znovu vzpomeneme na svoji přirozenost, že jsme opravdu božské Bytosti, vrátíme se zdánlivě tam, kde jsme byli od samého počátku,  ale s rozdílem že to teprve doceníme. Kdo docení světlo? Ten, kdo neustále ve světle žije? Ne. Jen ten, kdo po určitou dobu žil ve tmě. Kdo docení teplo? Ten, kdo žije po celou dobu někde na Hawaji? Mu to připadá přece normální. Teprve ten, kdo žil v krutých mrazech a vrátí se zpět do teplých krajin, to docení a váží si toho. 

 

      Je to opravdu jen otázka našeho myšlení. Máme hlavu a většina lidí si myslí, že naše myšlení je jen v hlavě. Ale máme také mysl, která sídlí v hrudi. To je celá finta, kterou potřebujete znát, abyste pochopili, kým jste. Máte dvě mysli. Záleží jen, ve které se nacházíte. Když jsme byli božské Bytosti a nacházeli jsme se v ráji, byli jsme živí a mysleli jsme. Byli jsme ve své vnitřní mysli. Je to, jak píše Bible. Bůh stvořil člověka k obrazu a podobenství svému, muže a ženu stvořil jej. Když vznikl duchovní člověk, taky měl mysl, ale to byla mysl, která se nachází v hrudi.

 

      Chtěl by se někdo naučit komunikovat s Bohem? Já ano. Chtěli byste slyšet Jeho Hlas? To se dá natrénovat. Pokud chcete slyšet Boží Hlas, to není o tom, že budete obdařeni nějakou milostí či že jste nějaké vyvolené bytosti, ale dá se to natrénovat. Umí Bůh mluvit? Samozřejmě. Kde ale tento Hlas uslyšíte? V hrudi!

 

      Když člověk opustil svoji původní mysl, když Bůh stvořil z Adama Evu, a protože Eva je naše mozková mysl,  bylo nutné, aby tato mozková mysl po určitou dobu v našem životě dominovala. Byla to naše původní (hrudní) mysl, která ze sebe porodila svoji dceru a po určitou dobu dcera byla dominantnější než matka. Tím, jak jsme neustále preferovali dceru a zapomněli na matku, dcera mohutněla a my dnes žijeme ve stavu, že známe už jen dceru a nic nevíme o matce. To bylo nutné z určitého důvodu, aby proběhl tento proces. Nyní dochází k tomu, že dcera sama by měla probudit svoji matku. Matka (naše hrudní mysl) stále existovala a existuje, ale protože jsme jí nevěnovali pozornost a ani nevěděli, že existuje, tato naše hrudní mysl začala zakrňovat  a ustupovat do pozadí a je tak hluboko v nás ponořena, že ji už ani nevnímáme, protože jsme stále žili jen s dcerou (mozkovou myslí). Mozková mysl musí pochopit, že je důležitá a má opodstatnění v životě, ale musí pochopit, že nemůže být dominantní, ale že existuje stav, že je i dcera i matka. Dcera zabila svoji matku, musí si to uvědomit a musí své matce vrátit život.  V tom je podstata veškerého duchovního probuzení a podstata veškerého pozemského bytí. Tato dcera musí pochopit, že tato vražda není definitivní a matka je mrtvá jen zdánlivě.  Dcera musí pochopit, že má moc svou matku oživit.

 

      Je těžké přivést lidskou mysl k tomu, aby uvěřila, že ta nejvyšší skutečnost, která se nachází v celém vesmíru, je naše vlastní Já. Nejsem Já a nějaký Bůh. Bůh je mé vlastní Já. Bůh není ve Vatikánu, ale Bůh je naše vlastní Já. To je vrchol filozofického a duchovního poznání, když tomu člověk uvěří, že on sám je Bohem. Není vyšší poznání.

 

      Poznat pravdu o životě není jen o tom, že budu denně tři či čtyři hodiny meditovat. Poznat pravdu o Sobě a začít vést šťastný život je o tom, že se naučím pracovat se svojí myslí.

 

      Skrze myšlenkové pochopení, které mám v hlavě, musím oživit hrudní mysl. Tato teorie musí sestoupit do hrudi, kde se může stát praxí. Tam to nebudete jen teoreticky vědět, ale začnete to prakticky prožívat. Osvícení není věc náhody. Není to o tom, že přijde nějaký zázračný mistr, který vám položí ruku na čelo a vy najednou prozřete. Osvícení je o vaší ochotě poctivě každodenně pracovat na tom, aby vaše mozková mysl oživila vaši hrudní mysl. Jste ochotni něco pro to udělat?

 

      O vnitřním Hlasu Božím:  Je dobré poslouchat, kolik je ve Mně Moudrosti.  Je dobré cestovat po celém vesmíru. Kdo by nechtěl mít vnitřní Hlas, vnitřní Slovo? Když ale máte vnitřní Slovo, může to být o tom, že se napojíte na nějaké nehmotné bytosti, které vám začnou podsouvat nějaké myšlenky, které mohou být někdy zavádějící. Každý máte tu zkušenost, když chcete něco říct, že používáte své hlasivky.   Každý má zkušenost s mluvením. 

      Až uslyšíte Hlas Boha, řeknu vám, jak to proběhne: Budete to vy, kteří budete mluvit, jak jste byli zvyklí a rozdíl bude v tom, že nebudete mluvit ústy, ale v hrudi. Uslyšíte nějaký myšlenkový hlas. Hlas nebude slyšitelný ušima. Když chce říct nějakou myšlenku, nejdříve ji sledujete a teprve pak se ji snažíte akusticky projevit. Pokud ale používáte ústa, sledujete myšlenkový tok v hlavě, který se pak snažíte vyjádřit slovně. Vnitřní Slovo je o tom, že bude probíhat myšlenkový tok, ale v hrudi. Budete si uvědomovat, že tento myšlenkový tok vytváříte Vy naprosto záměrně a snažíte se jej někomu sdělit. V tu chvíli si uvědomíte, že jste to přímo Vy sami, kteří se snaží komunikovat se svojí vlastní myslí (matkou).   Dcera to bude jen pozorovat. Vnitřní Hlas je o tom, že začnete vnímat, že ve vaší hrudi někdo hovoří, není to řeč akustická, ale řeč v mysli, a Ten, kdo tuto řeč pronáší, jste přímo Vy, hovořící ke své vlastní mysli. Vaše dcera (mozková mysl) bude překvapena, protože když bude mít nějakou otázku, které nerozumí, řekne jen: Maminko, zeptej se, jak to je. A když maminka upřímně položí nějakou otázku, Někdo jí odpoví (odpověď přijde z hrudi) a až dostane odpověď, teprve potom ji může předat dceři.  Až se takto naučíte komunikovat, začnete vnímat svoje Já. Začnete vnímat, že vaše Já je něco tak mimořádného a neobyčejného, že nebudete rozumět tomu, jak jste tak dlouho bez Něho mohli žít! Jak jsem mohl žít bez Jeho přítomnosti?!

 

      Celá pointa duchovního probuzení spočívá v tomto: Pokud někdo chce, nikdo nic nemusí, jsme svobodné bytosti, není to o tom, že bychom museli jezdit do Indie či vyhledávali nějaké mimořádné duchovní mistry anebo navštěvovali nějaké kurzy, které se nějak duchovně tváří a vybírají se tam velké peníze. O tom to není. Pokud někdo cítí potřebu jezdit do nějakých chrámů, či platit velké peníze za nějaké semináře, či vyhledávat nějaké osvícené mistry, je to neklamný důkaz, že takový člověk ještě není zralý pro pravdu. Poznat pravdu znamená pochopit, že dcera (mysl v hlavě) musí probudit mysl, která je v hrudi (matku). Jedna mysl souvisí s mozkem a druhá mysl souvisí s plícemi. My tu mysl, kterou jsme zanedbávali, začneme nyní aktivovat k životu. Co se týče  toho, zda někdo žije v Praze či Londýně, to je vedlejší. Je úplně jedno, jestli jsem muž či žena. Je jedno, jestli jsem chudý či bohatý, či jaké mám zaměstnání, to všechno je vedlejší. Jediné, co se po nás chce, je pracovat s pozorností a s myslí. 

 

      Jak budete vypadat, až se octnete v duchovním světě? Zpočátku budete mít stejnou podobu, jakou jste měli zde. Když tam přijdou za vámi vaši přátelé či někdo z rodiny, všichni vás poznají. Tato vaše fyzická podoba se ale začne postupně měnit. Když pak po určité době za vámi přijdou známi, nemusí vás poznat. Buď budete natolik ohavní, že vás ani nebude moci poznat, anebo budete natolik krásní, že by vás nikdo neztotožňoval s takovou krásou. Co rozhoduje o vaší kráse či ohavnosti? Vaše vůle a tedy intenzita, s jakou budete projevovat Lásku a Moudrost.  V nebi je krása projevením Lásky a Moudrosti. Nepřítomnost Lásky a Moudrosti vyvolává ohavnost.

 

      Je to zvláštní, protože pokud se člověk nachází v těchto podmínkách, na programu dne je řešení nějakých praktických věcí. Ale v duchovním světě se řeší jen duchovní záležitosti. Tam všechno směřuje k tomu, aby se řešila Láska a Moudrost. Ten, kdo se snaží neustále prohlubovat svoji Lásku a Moudrost, jde čím dál více nahoru, do světa, o kterém se v Bibli píše: Lidské oko nespatřilo, lidské ucho neslyšelo to, co Bůh připravil pro ty, kteří Ho milují. Nikdo nemůže ignorovat praktické věci, musíme je řešit. Ale přestože je musíme řešit, neměli bychom zapomínat na řešení duchovních věcí. Řešení duchovních věcí není něco nudného a nezáživného, ale může to být velice obohacující proces. Řešit duchovní věci je v prvé řadě snaha a touha činit jiné lidi šťastnými. Je to jednoduché, ale může to být zavádějící, protože činit někoho jiného šťastným, to je Láska. Ale abych mohl Lásku zrealizovat, potřebuji k tomu Moudrost. A v tom je problém, že většině lidí Moudrost chybí. Oni se snaží činit šťastným druhé lidi tím způsobem, že slouží jejich tělu. Nejste na světě první den, tak víte, že to, co způsobuje radost tělu, je velice pomíjivé. Právě proto, abychom mohli činit jiné lidi šťastnými (když někoho činím šťastným, činím šťastným i sám sebe),  musím v prvé řadě vědět, kdo ten druhý je. A nemůžu vědět, kdo je ten druhý, když neznám sám sebe. Nelze být šťastným a nelze mít Lásku, pokud nejsem současně Moudrý. A naopak. nelze být Moudrý, pokud nemám Lásku.  To znamená, že i když je Bůh jeden, je současně dvěma – Láska + Moudrost. Třetí složka – Vůle (kvalita) je jen intenzita, s jakou projevuji Lásku a  Moudrost.  V tom se ukrývá podstata partnerství mezi mužem a ženou. Každý vztah mezi mužem a ženou byl měl být vztah jako je mezi Láskou a Moudrostí.

 

      Kolik máme v našem prostoru rozměrů? Tři. Proč má prostor tři dimenze, proč je 3D? Protože Život má tři složky. Náboženství učí že Bůh je trojjediný, ale neví, v čem to spočívá, řeknou jen, že je Bůh-Otec, Bůh-Syn a Bůh-Duch Svatý. Ale ve své podstatě je to Láska, Moudrost a Vůle. Když je Bůh trojjediný, prostor může být jedině 3D. Víte, jak to vnímají andělé? Existuje pro anděly prostor? V nebi taky zažíváš prostor, vidíš do dálky atd. Oni ale k prostoru mají úplně jiný přístup než my. Oni ví, že prostor v podstatě neexistuje. Existuje jen stav vědomí. Jestliže je někdo na stejné úrovni jako jsi ty, jste blízko sebe. Jestliže je někdo, kdo je úplně jiný než jsi ty, jste do sebe velice vzdáleni. Pokud na někoho v duchovním světě pomyslíš a budeš po něm toužit, on k tobě přijde. Pro ně vzdálenost neexistuje. To, že se někdo vidí či ne, není dáno tím, že by byl 10 km od tebe, ale je to dáno tím, že je v úplně jiném stavu vědomí. Tři rozměry jsou: Délka, šířka a výška. V duchovním světě má vše duchovní význam. Délka = Láska, šířka = Moudrost a výška = vůle (kvalita). Když čtete v Bibli – Novém Zákoně, kde se hovoří o délce, vězte, že se tam hovoří o Lásce, pokud  se dočtete v nějakých větách o šíři, je to o Moudrosti a pokud se hovoří o výšce, je to o vůli. V tomto směru my pozemšťané máme co dohánět, protože každá konkrétní věc, ať je to nějaký fyzikální pojem, konkrétní věc jako je okno či dům, má nějaký duchovní význam. Pokud chci dobře bydlet, musím si pořídit hypotéku, abych si pořídil dům, za vše musím platit. V duchovním světě dostáváte bydlení automaticky, oblečení dostanete automaticky. Dům, ve kterém budete bydlet, ale bude podle toho, jak jste na tom s Láskou a Moudrostí. Čím větší bude vaše Moudrost, tím zářivější budou vaše domy a budou se třpytit drahokamy. Pokud bude vaše Moudrost slabá, budete bydlet v nějakých chatrčích v nějaké ponuré oblasti. V duchovním světě se vše vyobrazuje dle toho, jaký je stav vašeho nitra.

 

      Pokud někdo již za pozemského života chce navštěvovat duchovní světy, nemá jinou šanci, než se vymanit z otroctví svého mozku. Musíte se, opravdu tak samozřejmě jako dýcháte, naučit pohybovat mezi mozkem a hrudí.  Mozek vás neustále připoutává k této fyzické realitě. V hrudi je malá komůrka, místečko a pokud se ho naučíte nacházet a uchopovat myšlenkově a pocitově, zjistíte, že je velmi zvláštní a zpočátku se jeví jako malý bod. Skrze tento bod zjistíte, že jste schopni vstupovat do jiné reality. Do takové reality, kdy začnete vidět krajiny, že by vás ani nenapadlo, že takové krajiny mohou existovat. Můžete začít vnímat různé bytosti. Kdyby se to chtěl někdo naučit, spočívá v tom určité nebezpečí, protože mohou najednou do vašeho života zasahovat bytosti, které nejsou moc pozitivní, ale naštěstí je to hlídáno, protože pokud není člověk v dostatečném spojení s Bohem, je toto zablokováno.

 

      Lidský rozum si myslí, že lidské vědomí je vytvářeno mozkem, který vytváří ty nejvyšší duševní funkce. Když řeknete někomu, že je zde určité centrum, tak si řekne, že je zde srdce, které pumpuje krev, plíce, které nasávají kyslík  a můžeme dýchat. Který materialista tuší, že je zde místečko, které mi umožňuje zažívat naprosto jinou realitu? Skoro nikdo toto netuší. Pokud jsou tzv. duchovní lidé, ti řeknou, že je zde nějaká srdeční čakra, kde cítíme lásku. Ano, cítím tam lásku, ale toto místo mi umožňuje i více, umožňuje mi vidět život z daleko vyšší úrovně. Tato možnost opravdu existuje. A pokud o ní vím, musím pro to něco udělat.

 

      Musím neustále v hrudním prostoru cítit pozitivní emoce. Nikdo není dokonalý, já se taky umím naštvat, ale  pokud ve mně vznikají nějaké negativní emoce, tak jim nemám dlouho věnovat pozornost a snažit se spíše myslet na něco dobrého. Pokud mi v životě něco vadí či mi vadí nějací lidé, tak jim nemusím věnovat zbytečně dlouho pozornost a neustále nad nimi přemýšlet. Pokud jsem schopen v hrudní oblasti udržovat příjemné a teplé prostředí, neustále musím myslet na to, že to není jen nějaké místo, ale že v tomto místě se nachází živá Bytost.

 

      Pokud nějaký člověk ve své mysli uvěří, že se v hrudi nachází živá Bytost, už máte napůl vyhráno. Dovedete si představit, když řeknu nějakému průměrnému člověku, že v hrudním prostoru se nachází živá Bytost? On si bude myslet, že jsem na hlavu. Přece dle něj je živá bytost on sám díky svému tělu. Hlava je důležitá, ale nesmí být šéfem. Je třeba se zaměřovat na hruď a myslet na to, že je v ní přítomna živá Bytost, která má i lidský tvar.

 

      Tím, že intenzivně myslím, že tato bytost má i duchovní tělo,  najednou se přítomnost Jáství velice zesílí. Pokud vnímáte zesílené Jáství, nechápete, jak jste se kdysi mohli ztotožňovat s fyzickým tělem. Pak si říkáte, že se už nikde nenecháte tělem polapit. Ale tělo si vždycky najde cestu, aby vás polapilo.  Tělo vás polapí tím způsobem, že se zaktivuje váš mozek a vy přestanete věnovat pozornost tomuto duchovnímu centru. Je to jen o tom, že tyto dvě místa bojují o vaši mysl. Záleží pak na vás, zda necháte svoji mysl myslet špatně či ne. Tedy – myslet na to, že tato Bytost má i lidský tvar.  Potom budete chápat, že tato vnitřní Bytost není nikdo cizí, ale že jste to přímo Vy!

       Musíte se dostat do takového emočního prožitku, že si uvědomujete svoji naprostou reálnou existenci, ale současně musíte reálně prožívat, že i když jsem reálně přítomen, tak nejsem toto fyzické tělo, ale ta Bytost, která je uvnitř tohoto těla ( a svým způsobem i za tímto tělem) a že k tomuto tělu mám pouze  určitý intimní vztah (potřebuji toto tělo, abych zde něco projevil), ale opravdu jsem naprosto reálná Bytost, která není z masa a kostí. 

 

      Život není jen o krásných věcech, každý člověk zažívá i nepěkné věci, nevyhneme se tomu nikdo. Můžu říct, že v příštích pár letech bude zažívat lidstvo těžké události, ale i kdyby lidstvo nezažívalo těžké události, které jsou před námi, tak i každý  člověk se osobně jednou dostane do fáze, která mu nebude moc příjemná (ve stáří). A tak bych mohl říct: Tak se připravte na ta období, které nebudou jednoduchá,  hledejte pravdu, pochopte, že existuje něco tak mimořádného, Bytost, která je tak dobrá! Když se naučíte mít s touto Bytostí  kontakt, bude vám pomáhat. neosvobodí vás od všech těžkostí, ale tyto těžkosti s Ní mnohem lépe zvládnete. Když to říkám, dělám medvědí službu. Tato Bytost je opravdu taková a chce, aby každý člověk zažíval spokojený a šťastný život, Ona si to přeje, ale já k Ní nemůžu přistupovat proto, že bych hledal nějaké výhody. Až budeš mít osobní zkušenost s touto Bytostí, tam si ověříš, že Ona o tebe pečuje. Snaží se neustále do tebe vlévat radost a štěstí,  to, abys čím dál lépe rozuměl svému životu a lidem, kteří jsou okolo tebe. A díky tomu, že jim porozumíš, jim můžeš i lépe pomáhat. Hledání ale nesmí být spojováno s tím, že budu mít nějaké výhody. Člověk se musí dostat do postoje, že hledám pravdu pro pravdu samu. Proto říkal Ježíš: Hledejte pravdu a pravda vás osvobodí.

 

      Chcete být šťastni nebo ne? Tak proč pro to něco neděláte? Máme to všichni ve svých rukou. Buď si to dáme my sami anebo to nikdy nebudeme mít.

 

      Nikdo nám nemůže dát pravdu, ale musíme to udělat sami. Pravda je skvělá v jedné věci, pravda je milovník života a obrovské přitakání životu. Pokud si někdo myslí, že je tato Bytost nějaký puntičkář či asketa, není to pravda, je to milovník života. Pokud člověk pozná tuto Bytost, není to o tom, že by se začal vzdalovat lidem, ale bude k nim mít čím dál blíže. V pravdě tato Bytost je obrovská chuť žít. Mnohokrát jsem byl s pravdou v kontaktu, mnohokrát jsem byl od ní vyhozen, a měl jsem mnohokrát možnost na sobě srovnávat, jak je to možné, že někdy byla pravda na dosah a byla se mnou a zase někdy utekla a zůstal jsem sám a volal jsem po pravdě a ona nepřicházela. Jak je to možné? Cožpak tato Bytost když jsem hodný, tak se mi ukáže a když jsem zlý, tak se mi schová?

      Tato pravda, tato Bytost chce být s námi v neustálém kontaktu, je to její přání. Pokud s Ní nejsme v kontaktu, není to chyby této Bytosti, je to naše chyba. Chyba spočívá v tom, že naše myšlenky se zaobírají něčím, co přímo nesouvisí s pravdou. Toužíme po určitých věcech více než po této pravdě. To je jediné, co rozhoduje o tom, zda budu s pravdou či ne. 

 

      Zažil jsem stav, že někdy si myslíte ty nejčistší myšlenky, a nic. A někdy přišel prožitek, kdy  pravda byla všude kolem mne a v celém vesmíru, byla ve mně zosobněná. Co o tom rozhodlo, že to někdy přišlo a někdy ne? To, že o myšlenkách, které jsem měl v hlavě, jsem  přemýšlel v hrudní mysli. Prožitek pravdy vám může zajistit pouze hrudní mysl.

 

      Musíme se naučit používat hrudní mysl, brát v potaz, že vůbec existuje! Pak je vše věc každodenní praxe. Když přemýšlíte a máte zavřené oči, honí se vám nějaké myšlenky, a pokud je chcete odít do slov, začnete používat ústa. Když jsem opakovat větu z Neosobního života: Buď klidný a věz, že Já jsem Bůh (v knize je doporučení, že tuto větu máte opakovat pořád dokola), zkuste si to. Mělo by dojít k zjištění, že i když si to budete říkat v duchu, budete mít pořád pocit, že máte nějaký tlak v jazyku. Vaše lidská mysl má tendenci do toho míchat mluvené slovo. Jazyk musí být v klidu a mimo hru.  To ale nestačí. Musíte pochopit, že tuto myšlenku musíte opakovat v hrudi. Najednou budete mít pocit, že to opakování se provádí v hrudní oblasti a ne v prostoru hlavy.  Pokud někdy člověk přemýšlí v duchu,  uvažování by nemělo být v hlavě, ale v hrudi. Pokud to budete dělat pravidelně, postupně se vám začne rozvíjet vnitřní Slovo, které najednou může být tak hlasité, že budete mít pocit, že ho slyšíte skoro svým sluchem.

 

      Hrudní mysl je specifická v tom, pokud  s ní budete chtít pracovat, a to musíte vědět, že je na rozdíl od mozkové mysli hodně citlivá a velmi reaguje na emoce. I když je to mysl, přesto má obrovský emoční potenciál. Tato mysl se také umí nadchnout pro nějaké věci, které vyvolávají silné emoce, ale které přímo nesouvisí s pravdou. Když začnete s touto myslí pracovat (budete mít pocit, že myšlení probíhá hrudi a ne v hlavě) a budete mít pocit, že myšlení probíhá v hrudi, tak kdo myslí? Já. Takže vy v té chvíli budete taky v hrudi.

 

      Když se octnete v hrudi, budete postupně přiváděni k poznání, že v hrudi je živá Bytost, kterou jste Vy. Budete pak prožívat, že Já jsem Bytost, která neustále žila v hrudi, akorát moje mozková mysl to nezažívala.  Tato mozková mysl to ani nikdy nebude prožívat, pokud ji Vy nepřinutíte, aby to zrealizovala.   Kdykoliv budu v životě přemýšlet, musím mít pocit, že přemýšlení probíhá v hrudi a neustále musím nutit svoji hrudní mysl prostřednictvím mozkové mysli, aby přemýšlela o živé Bytosti, která tam je. Když toto začne vaše hrudní mysl provádět, je to jen otázka času, kdy v sobě uvidíme naprosto reálně živou Bytost. Když Ji pak spatříte, budete natolik otřeseni atmosférou, která ji doprovází, že pro to není slov. Budete ale hlavně otřesení poznáním, že Vy sami jste touto úžasnou Bytostí.

 

Vybráno ze semináře č. 67:

 

      Nelze žít svůj život a ve volných chvílích hledat Boha.

 

      Prožívání života musí být akt hledání Boha.  Nelze rozdělovat život a hledání Boha. Žití osobního života musí být totožné s prožíváním Boha.  Pokud toto někdo pochopí, najednou se vám změní představy o tom, co je morální a není morální život.

 

      Pokud někdo chce najít Boha, může to dosáhnout jedině svým životem.

 

       Pouze Život sám ví, který život miluje. Milovat Boha znamená – milovat Život.

 

      Polarita mezi ohněm (jednota) a vzduchem (rozmanitost) ukazuje na to, že Bůh je jeden, On ale  potřebuje partnerku. Bůh je jednota, ale jednota se nespokojí s jednotou, protože to je pro ni přirozený stav. Jednotu nejvíce láká to, aby měla za partnerku přenekonečnou rozmanitost kvalit, procesů, dějů, všeho.  To je taky ten důvod, že cokoliv Život vytvoří, je jedinečné.  Bůh – Život nikdy nevytvoří dvě stejné věci.  Ani dva atomy vodíku nejsou stejné.  Jednota se nespokojí s ničím jiným než s absolutní rozmanitostí. To je právě ten důvod, proč budeme Boha hledat a chápat donekonečna. To je důvod, že nemůžete nikdy dosáhnout stavu (ani v nebi ne), že řeknete, že už znáte Boha se vším všudy. Chápání a poznávání Boha je nekonečný proces. Ježíš to vyjádřil slovy: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“  Ježíš tím nemyslel nějaké prosté lidi,  kteří uvažují jednoduše. Je to o tom, že si má každý uvědomovat, že o Bohu nevíme skoro vůbec nic. Nesmíš dosáhnout stavu, že si budeš myslet, že dosáhneš stavu, kdy budeš Bohem tak nasycená, že už dál nemůžeš z Boha něco objevit.

 

      Bůh má tělo. Je jedna Láska, jedna chuť tvořit. Tato jedna jediná Láska vytváří různé způsoby fungování (Ideje).  Idea je síla, která někoho nutí, aby fungoval určitým způsobem. Každá Idea, která vyvěrá z Lásky, je buňka Božího těla. Tělo se skládá z buněk a tyto buňky jsou určité Ideje (způsoby fungování). Jestliže Bůh má tělo, tak i toto tělo má různé části. On má také dlaně. Když se díváte na oblohu a vidíte Měsíc, vesmír, díváte se na Boží dlaně. Vesmír, Měsíc, nebe, to není něco náhodného, ale je zde Někdo, kdo jej řídí.  Bůh má ale i intimní partie na svém těle. Ruce odhaluje všem, nevadí mu, že je vidí všichni, má veřejnou podobu, kterou může vidět každý (třeba tím, že se díváte do vesmíru a žasnete, co tam je).   Komu své intimní partie odhaluje Bůh?  Bůh odhaluje své intimní části pouze tomu, kdo si získal Jeho důvěru. Každý si může udělat Boha, jakého chce. Bůh je schopen na sebe vzít takovou podobu, jakou si vytvoříte ve své mysli. Když toto víme, snažme se vytvořit si toho nejlepšího Boha, jak jen to vůbec lze. Já nechci z Boha Jeho dlaně, ale chci z Boha to, co je  nejvíce intimní. Můžeme si vytvořit formu Boha, jakou chceme a Bohu nedělá vůbec problém se do této myšlenkové formy vcítit a začne se vám v této formě ve vašem životě zjevovat. Pokud si uvědomíme, že máme tuto možnost si vytvořit Boha jakoby šitého na svoji míru,  měli bychom se snažit toho využít a udělat si toho nejlepšího (nejintimnějšího) Boha. Bůh je nejvyšší intimita sama.  Můžeme mít nějakého univerzálního Boha, který opravdu hýbe vesmírem, můžeme Ho vidět, jak se projevuje v růstu trávy, či ve veškeré přírodě, ale člověk by měl usilovat o poznání takového Boha, kdy získáte velice intimního Partnera.

 

      Víte, jak Bůh dokáže sám sebe udělat nereálným?  Má jen jedinou možnost: Může to udělat jedině skrze vaše myšlení. Jestli je Bůh reálný či nereálný, o tom rozhoduje vaše mysl.  Nemůžeme ztratit Boha tím, že se inkarnujeme do hmoty. Hmota za nic nemůže, ona nic nedělá. O nalezení či ztrátě Boha (našeho Života) rozhoduje jedině vaše mysl. Boha nehledá naše fyzické tělo. Boha hledá naše mysl.

 

      Veškerý život, který prožíváme, je jen vztah mezi naší myslí a Bohem.  A ptám se. Kde jste vy? Vy vůbec neexistujete. Existuje jenom Bůh a mysl. A když se zeptáte: A kde jsem já? Vy neexistujete. Když člověk zažívá stav vnímání rozdílu mezi Bohem a myslí, začne si uvědomovat, že Bůh je zdrojem veškeré energie a vitality, je hodně energický. Kdo je energičtější, muž nebo žena? Muž. Pravé Já je mužský prvek  tvé bytosti. Duše (naše mysl) čerpá energii ze svého Ducha. Duše je slabší po energetické stránce, proto je ženská.  Já jako Jaroslav Popelka, když zažívám Boha, si uvědomuji, že zažívám Boha díky své mysli. Vnímám ji, že je to žena Boží. Pokud se vnímám, že jsem svým pravým Já, vnímám se jako muž.

 

      Zkontrolujte se a když si budete chtít uvědomovat Boha (doufám, že my už Boha nehledáme, ale že se Ho snažíme zažívat, už jsme si to myšlenkově, doufám, vyjasnili), tak pokud se přistihnete, že ve vás existuje postoj, že já masitý člověk budu hledat Boha, tak s tím přestaňte, to nemá smysl. Tímto to nikam nedovedete. Tělo nemůže nalézt Boha, není schopno vnímat Boha. Tento reálný je očima neviditelný, ušima neslyšitelný, rukama nedotknutelný. A proč?  Tělo nemá šanci. To je jeden ze základních faktorů, proč je tento reálný lidem neuchopitelný.

 

      Pokud se nedostanou lidé do fáze svého duchovního vývoje, že chtějí být osobně v kontaktu s Bohem, jsou pořád v postoji, že já fyzická bytost hledám Boha a mám naději, že Ho jednou naleznu. Pokud zůstanete ve vnitřním postoji, že já fyzická bytost naleznu Boha, blokujete se v poznání Boha. Bůh je tělem nenalezitelný. Uvědomte si ten paradox, když nějaký ateista a neznaboh vám řekne: Jak můžu věřit v něco, co nemůžu vidět. Až se mi Bůh někdy ukáže, tak v Něho začnu věřit, dříve ne. Takový člověk se navěky blokuje v poznání Boha.

 

      Musíte si naprosto přesvědčivě uvědomit, že je zde někdo reálný a vy pouze potřebujete na Něho obrátit svoji pozornost a hlavně  mysl.  Bůh je uchopitelný pouze vaší myslí. Je úplně jedno, kde je vaše tělo. Je úplně jedno, co vidí vaše oči a co slyší vaše uši. Protože vám vaše tělo Boha nemůže dát, tak by vám Ho ani nemělo vzít. Je proto úplně vedlejší, kde je vaše tělo, jestli je ve Vítkovicích,  v Havířově či v Chorvatsku.   Podstatné je, aby se na něho obracela vaše mysl.

 

      Pracujte na tom, když budete chtít poznat Boha, zda ve vás není nějaký vnitřní dojem, že Boha chce zažít fyzický člověk. Pokud se tento dojem dostaví, nemá smysl pokračovat dále, takto Boha nenajdete. Takový dojem je důkazem, že věříte v to, že Já je přímo fyzickým tělem.  Tělo má své povinnosti a potřeby, ale nemá šanci zachytit Boha. V procesu hledání nemusíte toto tělo ignorovat, ale nevěnujte mu pozornost, nechte ho jakoby bylo neutrální, nepovyšujte se nad ním, ani ho neponižujte, nechte ho být. Musíte zažívat, že jste Někdo, kdo je zachytitelný ne tělem, ale svojí myslí. Musíte být v pozici, že Já Jsem postřehnutelný jedině skrze svoji mysl.  To jsou dva rozdílné stavy. První stav je, že já, masitý člověk mám naději, že pomocí nějaké techniky zažiji Boha. Toto hned odhoďte! Tělo nemá v tomto procesu žádný význam.

 

       Musíte zažít postoj, že Bůh je zachytitelný pouze pomocí mysli, ničím jiným a  když toto ucítíte, musíte k tomu přidat ještě jednu věc: Jsem to přímo Já sám (který jsem si vždycky myslel, že něco hledám), který nutím a snažím se svoji mysl obrátit k Sobě samému.

 

      Já nejsem hledač Boha, já jsem tvořitel Boha. Jedinou šanci, jak můžu vytvořit Boha, je to, že začnu chápat, že přímo Já jsem Bohem, vždycky jsem Jím byl, vždycky Jím budu, ale po určitou dobu jsem se Já, Bůh schoval, protože jsem svoji lidskou mysl začal nutit myslet blbě. To byla jediná šance, jak jsem se mohl připravit o své vlastní Božství, že jsem přinutil svoji lidskou mysl, aby špatně myslela. V celém vesmíru je jenom jedna Bytost – Bůh. Existuje ale správný způsob uvažování a nesprávný způsob uvažování.

 

      Můžete být do konce svých životů hledači anebo můžete ze sebe udělat zpřítomňovatele Boha. To záleží jen na vás. Pokud si budete myslet, že nemáte Boha myšlenkově vyřešeného, budete hledači. Pokud je vám ale již jasné, co to Bůh je, musíte pouze tuto myšlenku stále myslet dokola. Kdo je to Bůh? Oheň je naše pravé Já.  Země je naše fyzično. Vzduch je naše mysl. Voda je naše emotivita.

 

      To živé je oheň. Země (naše fyzično), vzduch (naše mentalita) a voda (naše emotivita) jsou naše nástroje. Nyní mám možnost, že Já – živý se ztotožním s jedním z těchto nástrojů  a místo toho, že budu Tvůrce a Tvořitel, se stanu nástrojem. V co uvěřím, to se stane. Pokud si budu myslet a uvěřím v to, že jsem nástroj, stanu se „šroubovákem“. Anebo budu Ten, kdo má k dispozici nástroje a budu je chtít tvořivě využít.

 

      Buď se ztotožním s tělem (a stanu se tělem), či s myslí (a stanu se myslí) či s emotivitou (a stanu se emotivitou). Většina lidí si myslí, že jsou tělo. Když si to myslí, stávají se tím. Když se pak odehrávají jejich tělu nějaké věci, nají pocit, že se to děje jim. Představte si, že existují nějaké bytosti, mohou to být nějací spisovatelé či vědci, nebo nějací kreativní lidé, kteří jsou ve stavu, kdy jejich tělesné potřeby nejsou pro ně již tak moc důležité. Pro ně je důležité něco vytvářet, třeba psát knihy, malovat apod. Tyto bytosti již nejsou ztotožněni s tělem, ale se svojí myslí. Prožívají se podle toho, co se odehrává v jejich mysli (pokud mají inspiraci, mají radost, pokud ne, jsou nešťastni apod.).  Je to sice ušlechtilejší ztotožnění než s masem, ale stále jsou pouze nástroje a ne Tvůrci.  

 

      Osobnost je určitá emoční struktura, která vznikla na základě toho, že jste vnímali, že něco je tělu příjemné a něco nepříjemné.  Osobnost je směsice mnoha různých pocitů, která je trvale ve vás přítomna. Budovali jste ji velmi dlouhou dobu (miliony let) a byla vytvořena událostmi, které se odehrávaly vašemu tělu.

 

      Když něco dělalo vašemu tělu dobře, měli jste dobré pocity, když jste cítili, že je to tělu nepříjemné, měli jste nepříjemné pocity. Protože jste tyto pocity velmi dlouho budovali, jsou hodně prosáknuty do naší bytosti, což si vůbec neuvědomujete. Tyto pocity chtějí stále žít a chtějí, aby byly obnovovány a krmeny. Pokud přistoupíte na jejich hru, Já se vám neodhalí. Dáváte tak svému Já najevo, že vám dělají velmi dobře pouze tělesné pocity. Jsou to pocity, které naplňují život. Pak vnímáte, že zatím jste na takové úrovni, že jediné pocity, které budou mít pro vás cenu, jsou ty, které vnímáte skrze tělo, které je neschopno si uvědomit své Já! Tyto pocity znemožňují poznání vlastního Já. Milujete tak nepravdu, že vám dělá dobře, když jste zbaveni svého Božství.

 

      Obtíž mystické cesty je v tom, že musíte pracovat se svojí emotivitou. Myšlenky jsou teorie, ale pocity jsou praxe! Když jste si vybudovali určitou emoční strukturu (skrze prožitky vašeho těla), musíte nyní začít  budovat pocity na základě toho, co se děje s vaším Já.   Když se ozvou nějaké pocity, které se objeví na základě touhy těla, tak si je sice  uvědomím, ale nemusím je hned uspokojovat. Pokud by se ale vystupňovaly do takové intenzity, kdy bych nebyl schopen myslet na podstatné věci, tak budiž, nakrmím je a zase si jich nebudu všímat. Budu si ale všímat pocitů, které vznikají na základě toho, co se děje s mým Já. Když jsem v situaci, kdy si uvědomuji, že necítím své Já,  měl bych být smutný. Když jsem v dobré psychické kondici a najednou přichází prožitek Já,  měl bych být radostný a nadšený. Nemáme zrušit osobnost,  ale musíme tu starou osobnost nahradit novou osobností.   

 

      Nebudu vnímat nepříjemné či příjemné pocity na základě toho, co se odehrává s mým tělem (třeba když se podívám do zrcadla a řeknu si, že mi ty šaty dnes dobře padnou, tak mám dobrý pocit), ale musíme si vytvořit emoční strukturu na základě toho, co se děje s mým Já.  Musíme pocit Já uchopit, postavit ho před sebe a navázat k němu citový vztah. Musíte cítit, že toto Já milujete. Tak si vytvoříte novou osobnost. 

 

      Když začnete vnímat svoje Já, toto Já vás nutí k nějaké aktivitě (ať mentální, či emoční nebo fyzické).  Pokud cítíte, že jste svoje Já následovali dobře, kdy Já chtělo skrze vás něco projevit a cítíte, že jste to dobře udělali, musíte mít radost. Je to dřina, vytvořit si novou osobnost, která vznikla na základě toho, co se odehrává s vaším Já. Není problém si vzít písemný seminář a přečíst ho, to je jednoduché, budu ho mít v mysli (teoreticky). Ale vytvořit si novou osobnost – nové prožitky,  které se dotýkají mne samotného,  je náročné.

 

      V rámci budování nové osobnosti je třeba vytvořit pocit, že moje Já je to nejdůležitější v mém životě.  Tuto skutečnost musíte prožívat.

 

      Ani jedna jediná věc nesmí mít pro vás větší hodnotu než prožitek vlastního Já. Jestliže nezaujmete tento mentální a emoční postoj k vlastnímu Já,  tak ne že Já se vám neodhalí, ale Vy neodhalíte sami Sebe své mysli. Vy sami budete Ten, kdo bude blokovat toto poznání, protože si řeknete, že tato mysl Mně ještě není hodna, protože ona si ještě myslí, že někdo či něco jí učiní šťastnější než přímo Já sám.

 

 

      Nehledejte nějakého vzdáleného Boha,  Bůh je pocit Já!

 

      Je pochopitelné, že každý člověk, kromě toho, že má tělesné pocity různého druhu, či pocity třeba z umění, má vnímat i naprosto konkrétní pocit TO JSEM JÁ!    

      Toto Já (pocit Já) jen čeká na to, až ucítí, že pocit Já je ten nejkrásnější pocit, který můžete v životě zažít. 

 

     Až vaše Já začne cítit, že pocit Já je pro vás ten nejsladší pocit, v tu chvíli bude docházet vaší mysli, že jste to Vy sami, odhalující se lidské mysli. 

 

      Když se někdo dostane k nauce o Já (že Bůh je naše pravé Já),  pořád si myslí, že Já hledám či objevím Já. Ale Já jsem přímo tímto Já a vždy jsme Jím byl, akorát mám dvě možnosti, že Já si o Sobě myslím ptákoviny a budu žít v ptákovinách.  Anebo  si budu myslet o Sobě, co jsem opravdu a budu žít v úplně jiném duševním rozpoložením.  Ale pořád to budu (tam i tam) Já.

 

      Ten, kdo má být nalezen, zažíván a prožíván, je současně Ten, který toto poznání blokuje.  Komu ho zadržuje (blokuje)? Vaší mysli (vaší duši)  a vaší emotivitě.

 

      Když hovořím o vás, nemám na mysli Vás jako živou Bytost, protože ta živá Bytost ve vás jsem Já sám. Stejně to můžete říkat i vy o mně. Ten, kdo hledá Já, je vaše mysl. Tato mysl nehledá nikoho jiného než Vás jakožto živou Bytost.  Vy jste ten, kdo inspiruje vaši mysl k tomuto hledání. Nejste hledač, hledač je vaše mysl.

 

      Ten, kdo nutí tuto mysl, je Ten, kdo má být nalezen. Ten, kdo nalezne, bude vaše mysl. paradoxně Ten, kdo inspiruje hledání vaší mysli, je současně Ten, kdo zadržuje toto poznání. Chápete, proč? Protože Vy v okamžiku, když zjistíte, že vaše mysl je zaujata nějakými myšlenkami více než pocitem Já, tak řeknete té mysli, ať si za tím jde, ale Já jí pak neodhalím podstatu toho, kým jsem Já. To děláte Vy ke vztahu ke své mysli.

 

      Když uvidíte, že ve vaší mysli vzniká nějaký pocit, buď na základě myšlenky či hudby nebo nějakých tělesných záležitostí,  a když zjistíte, že tento pocit je pro vaši emotivitu důležitější než pocit Já, tak si Já zase řekne: Tak si ten pocit vychutnávej, ale Já ti neodhalím Sebe. To děláte Vy ke své mysli a emotivitě.  Čekáte jen na okamžik, až vaše mysl a emotivita budou upřímně cítit, že pocit Já je to nejrozkošnější, co v životě můžete zažít.     V tu chvíli se začnete čím dál více odhalovat své mysli, své emotivitě a svému fyzickému vědomí. Vy jste Ten, kdo inspiruje hledání a jste Ten, kdo toto poznání zadržuje. Vaše mysl a emotivita musí dospět k upřímnému přesvědčení, že pocit Já je to, co je ve vašem životě nejkrásnější.

 

      Až se přistihnete, že od rána do večera vaše mysl myslí na Vás a přemýšlí o pocitu Já a myslí na Něj, a když ucítíte, že vaše emotivita se třepe netrpělivostí, až do ní zase vstoupí pocit Já, tehdy budete vědět, že je vaše duše pro Vás připravena a velice ochotně se jí začnete zjevovat.   

 

      První krok je, že musíte myšlenkově pochopit, že se nehledá nic jiného než vlastní pocit Já.   Tento pocit Já musíte jen zesilovat.  Co je blaženější než znát pravdu o Sobě? Nic. Blaho spočívá v tom, že cítíte, že zažíváte pravdu o Sobě. Neexistuje blaženější stav. Všechny ostatní blaženosti a lásky vyvěrají z této nejrozkošnější blaženosti, kdy zažívám pravdu o Sobě – Já Jsem Já.  Veškeré procesy ve vesmíru vznikly z toho, že byl někdo, kdo byl nadšený z toho, že si uvědomuje sám Sebe.

 

      Když budete jednou zažívat pocit a uvědomění, že znáte pravdu o sobě, že Já Jsem Já, bude to automaticky doprovázeno neskutečným pocitem štěstí. Pravda je přímo štěstí a činí vás šťastnými. Když budeš mít jistotu v uchopení této skutečnosti, která je společná všem, sám budeš pracovat na tom, aby z této jedné pravdy  vyvěraly jednotlivé Individuality, ať máš možnost interakce, konfrontace s jinými kvalitami atd., abys viděl, že se dají věci dělat různými způsoby. Ty sám budeš mít zájem na tom, aby byly Individuality. My jsme bratři a sestry, ale také jsme současně ten JEDEN. Musíme zažívat svoji Jednotu a když známe Jednotu, známe Otce, ale také musíme mít možnost zažívat, že máme bratry a sestry, protože existují různé způsoby fungování, různé Ideje.

 

      Pocit Já se dá stále více stupňovat, může být zažíván čím dál intenzivněji.  V prvním kole budete nadšení z toho, že vám dojde to pochopení toho, že tento pocit Já (což jsem přímo Já sám), je To, co se hledá. Když to pak ztratíte, bude vám to velice chybět, protože to bylo tak krásné vnímat Sám sebe. Začnete se k tomu vracet a budete to chtít zažívat čím dál silněji. Čím dál silněji to budete zažívat, tím více si začneš uvědomovat důležitost Lásky. Intenzivní prožitek sebe sama = Láska = blaženost = uvědomění si sama Sebe! To je nejvyšší pravda. Čím více se stupňuje Láska, tím více začnete chápat důležitost světa Idejí. Budete vnímat, že je dobře, že existuje mnoho tvůrčích metod. Každý anděl je zosobněním určité tvůrčí metody (Ideje). 

 

      Čím více začnete vnímat významnost krásu Idejí, tím více si začnete uvědomovat vzácnost různých kvalit. Budete vnímat, že existují různé ušlechtilé kvality a andělé jsou zosobněním těchto určitých krásných kvalit.  To všechno vám začne Já odhalovat. Čím více je Já koncentrovanější, tím více Vás začne nutit k tvorbě. Tvorba není ale možná bez Lásky, Moudrosti a kvality (Vůle). Potom Vy už povedete svoji mysl. Nejdříve od své mysli očekáváte, aby pochopila, že každodenní pocit JÁ je přímo ON. Toto pochopení je první velká událost. Když potom začnete vědomě do pocitu Já vstupovat svojí pozorností a myslí, On už  vás povede, Vy budete vyučovat svoji mysl přímo. Nebudete k tomu potřebovat chodit na přednášky, ale budete ji vyučovat přímo z první ruky. V další etapě si začnete uvědomovat, že už nestačí si uvědomovat jen fakt, že pocit Já je přímo On. Ale čím je Já intenzivnější, tím více bude sílit pocit Lásky, blaženosti. A sami si začnete uvědomovat, že jestliže dostatečně neprojevujete Lásku, pocit Já ve mně bude umírat.  Nestačí jenom to pochopení, když se dívám na jiného člověka, že se nenechám zmást fyzičnem, jiným myšlením a cítěním,  ale vidím v pozadí totéž Já, které je ve mně a musí tam být snaha cítit dobro pro jiného člověka. A budete tak vyspělý, že pokud se někdo bude chovat jako debil, tak vás to nebude zneklidňovat, však on to jednoho dne pochopí, ale musíte setrvávat neustále v tom postoji, že ten debil jsem vlastně já. Akorát skrze tu mysl si to uvědomuji, jaký jsem debil (v jiném těle), ale v jiné mysli (v něm) si to neuvědomuji a proto se taky tak chovám.  Ale ta Bytost je stále stejná.

 

      V životě se všechno točí kolem Lásky.

 

      Kdo může uchopit Boha? Mysl (duše). Veškerý vývoj se týká v prvé řadě vývoje naší mysli. Mysl se má vyvíjet tak, aby byla schopna uchopit Boha. 

 

      Pokud má mít astrologie nějaký praktický význam, musíme pochopit, že horoskop   (který máme každý svůj osobní) je ne pro naše tělo, ale pro naši duši. Horoskop jen ukazuje, jakým způsobem se přišla vyvíjet naše duše.

 

      Nirvána je Bůh, který ti ukazuje svoje dlaně. Bůh má ale intimní partie,  které neukazuje každému. Buddhisti neusilují o poznání intimních partií Boha. Nirvána je dosažitelný stav, ale je to stav absolutně neosobní. Kdežto když hovořím o Jáství, je to osobní záležitost a proč právě to duchovní probuzení má na této planetě velký význam v očích Boha? Protože se zde Bůh setkává s největším protivenstvím. Tato planeta je maximálním vystoupením navenek, ten nejzevnější projev ve vesmíru. Pokud zde někdo zrealizuje Boha, niterné jádro uvnitř každé bytosti udělalo největší cestu směrem navenek. Díky tomuto jsou zde protichůdné věci, že Bůh je to nejniternější a že fyzické tělo je to nejzevnější. Já si myslím, že skrze pozemského člověka se může Bůh maximálně zlidštit. To je právě ten rozdíl: Bůh nechce zůstat neosobní. Bůh se chce stát maximálně lidským. Právě proto, že na této planetě se má Bůh možnost stát maximálně lidským, tak to platí i opačně: Člověk této planety má možnost se stát maximálně božským. 

 

      Ať si každý vytvoří Boha (tu nejvyšší pravdu), jaký se mu líbí. Když ti dám dvě alternativy: I když je dosažitelný stav, kdy budeš samotným Bytím, kdy se tě nic nebude dotýkat anebo budeš mít druhou možnost, že jsi někdo, který si uvědomuje, že existuje úžasná Bytost, která tě má ráda, která je moudrá a je pro tebe zdrojem úžasných informací, a hlavně – je to někdo, kdo tě osobně miluje. Co je lepší stav? Život musí pulsovat, život je spojený s dýcháním. Nemůžeš být statista.

 

      Prožívání Života na plné pecky znamená – něco dělat, mít nějakou tvůrčí činnost. O to nám jde. 

 

      Na tomto světě to není tak markantní, ale až odejdeš do duchovního světa, zjistíš, že existuje nějaká práce, a nebudeš mít ani pocit, že to je tvoje práce, ale budeš přímo cítit, že jsi touto prací. Někdo tam třeba dělá tu činnost, že poučuje nově zemřelé a snaží se jim pomoci se zorientovat v nových podmínkách. To je práce průvodce nově přicházejících duší do duch. světa. On tuto práci vnímá, že je tím přímo on sám. A čím více bude tuto práci dělat, tím více bude mít v sobě Moudrosti, Lásky a Energie, blaženosti.

      V podmínkách této planety má málokdo nějakou práci, která ho živí a kterou by dělal přímo ze srdce. V duchovním světě ale takovou práci najdeš. Tato práce bude pak přímo tvůj život.

 

Vybráno ze semináře č. 68:

 

      Člověk by již měl být natolik duchovně vyspělý, že by se měl dle své vlastní vůle naučit přebývat ve svém srdci.

 

      Do vnitřního světa se nedostaneme pomocí nějaké literatury ani pomocí nějakého osvíceného člověka, ale dostaneme se tam na základě své vnitřní práce.  

 

      Pokud někdo touží se setkat se svým pravým Já, by měl minimálně hodinu denně vnitřně pracovat.

 

      Hledáme setkání s živou Bytostí. Tato živá Bytost se neodhaluje každému. Někdo se snaží se s touto Bytostí setkat a pracuje na tom celý svůj život a přesto se s touto živou Bytostí nesetká. Je to proto, že tato Bytost nás má perfektně zmapované, vidí do každé buňky našeho těla, ale hlavně – tato živá Bytost vidí do našeho srdce. Dokud tato Bytost neuvidí a neucítí, že v našem srdci touha po setkání s touto Bytostí je suverénně na prvním místě, a že všechno ostatní je pro nás vedlejší, že Ona je pro nás to nejdůležitější, do té doby se bude před námi ukrývat.  I když budete mít pročtenu tu nejdokonalejší duchovní literaturu, přesto se s touto živou Bytostí nesetkáme, protože tento prožitek setkání s živou Bytostí  nám poskytuje Ona sama.   

 

      O tomto prožitku, kdy zažijeme něco živého v nás, rozhoduje někdo jiný. Můžete dělat všechno možné a tento prožitek nemusí přijít. Chce se tato živá Bytost, která sídlí v každém lidském srdci, s námi setkat? Samozřejmě, že ano. Pokud nějaký člověk cítí touhu po poznání něčeho vyššího, není to jeho touha, ale je to touha živé Bytosti. To Ona nás ponouká, inspiruje, abychom za něčím šli. To Ona nám dává naději, že když se budeme snažit a budeme tlouct a hledat, že něco objevíme. Ona nás k tomu inspiruje. Je to zvláštní, ale současně je to i Ona, která nám v tom poznání zabraňuje. To, že nám v tom zabraňuje, je dáno tím, že toužíme ve svém životě po něčem,  čemu dáváme minimálně stejnou hodnotu, jako setkání se s touto živou Bytostí.

 

      První, co si musíme vštípit a naprosto tomu musíme uvěřit, je, že setkání s touto živou Bytostí může nastat hned. Říkám to naprosto záměrně a vědomě. Každý opravdový duchovní hledač musí ze svého nitra vypudit myšlenku, že tento nejvyšší prožitek přijde někdy v budoucnosti, že když bude studovat nějakou literaturu či vyhledávat společnost jiných duchovních lidí a diskutovat na toto téma, někdy v budoucnosti přijde osvícení či prožitek nejvyšší skutečnosti. Tuto myšlenku musíte ze sebe naprosto radikálně vypudit. Musíte si vštípit do svého nitra, že ten prožitek je uskutečnitelný teď hned. Pokud někdo do svého nitra nevštípí tuto naprosto živoucí víru, že prožitek Boha je zrealizovatelný hned teď v těle, které mám momentálně k dispozici a v podmínkách, ve kterých se momentálně nacházím,  nemá šanci.

 

      Nesmíte si myslet, že prožitek Boha – vyššího Já přijde v nějakých jiných podmínkách, než zrovna v těch, ve kterých se nacházíte v přítomnosti. To je naprosto první a rozhodující krok. Když byste tuto ideu naprosto živě včlenili do své duše, měli byste mít prožitek Boha v této učebně.  Nespoléhejte se na to, že poznání přijde někdy. Poznání může přijít hned. Pokud ve své duši usadíte toto živé přesvědčení, že není třeba čekat, že tento prožitek může být zrealizován v tuto chvíli, kdy nepotřebuji k tomu žádné zvláštní podmínky, zákonitě by měla vyvstat otázka (když je ten prožitek dosažitelný teď, v tuto chvíli, kdy nemusím čekat na příští týdny, měsíce či roky),  co je to za prožitek, který může být zrealizován nyní? Je to prožitek sebe sama. Ať se nacházím kdekoliv, pořád mne někdo doprovází. Ať jsem v situaci, kdy duchovně nehledám,  či ať jsem v situaci, kdy duchovně hledám, na jedné i druhé cestě mne pořád někdo doprovází. Kdo je to? Já.

 

1. krok: Setkání s Bohem může nastat hned, ne někdy v budoucnosti.  
2. krok: Tento prožitek je prožitek Sebe sama. Není to hledání vzdálené Bytosti, ale Mne samotného.

 

      Když čtu nějakou literaturu, nehledám pochopení těch myšlenek, které jsou v textu. Hledám pochopení Toho, kdo to čte! Nesnažím se objevit, co je skryto v těch myšlenkách, ale snažím se objevit Toho, kdo čte tu knihu!

 

      Existuje duch. literatura, která se vám snaží vysvětlit něco z duchovní života. Potom existuje literatura, která se ani tak nesnaží něco vysvětlovat z duchovního světa, či nepopisuje duchovní principy, ale snaží se vám odhalit, kdo je to Ten, kdo čte tuto duchovní literaturu. Druhý krok spočívá v tom, že člověk musí získat živé přesvědčení, že objekt, po kterém pátráme, jsme přímo Já sám.

 

1. Poznání musí přijít teď v tuto chvíli a na tomto místě.

2. To poznání jsem JÁ sám.

 

      Když člověk získá toto živé přesvědčení, že to nejvyšší poznání, které můžeme v životě uskutečnit, jsem přímo Já sám,  následuje důležitý moment.  Potřebuji někoho k tomu, aby to poznání bylo dosaženo? Potřebuji k tomu svoji mysl.

      Přímo Já jsem to poznání (mluvím za každého člověka). Já ale nejsem to poznání schopen uskutečnit sám sebou, skrze sebe sama. To nejde. Poznání je zrealizovatelné nyní, poznáním jsem Já sám, ale Já sám si nejsem schopen toto poznání dát.  Poznání je dosažitelné pouze prostřednictvím mysli. 

 

3. Poznání je dosažitelné pouze prostřednictvím někoho. Tím někým je mysl.

 

      Pravdu můžete získat jedině prostřednictvím mysli a můžete ji získat také jedině prostřednictvím mysli. 

 

      Když jsem byl v pravdě, je to proto, protože moje mysl tuto pravdu zažívá.   Když jsem mimo tuto pravdu, je to stav, kdy moje mysl se touto pravdou nezabývá.  Není to o mé duchovní úrovni. Je to o úrovni mé mysli! 

 

      Buď jsem ve stavu, že moje mysl si uvědomuje tuto pravdu, anebo se moje mysl zaobírá jinými objekty, než touto pravdou. 

 

      Nesmím si dávat jinou ambici, než že chci mít poznání teď. Žádné čekání na příští měsíc či rok! To poznání jsem Já. Nesmím pošilhávat po jiných božstvech. Existuje jediný božský Bůh  a tím je moje Já. Víme, co hledáme. Víme, skrze koho může být Já nalezeno. Skrze mysl (živé zrcadlo).  Poslední krok je, že nestačí vědět, koho hledám, nestačí vědět, prostřednictvím koho ho hledám, ale stejně tak je důležité si uvědomit, kde se ten dotyčný nachází.

 

Čtyři kroky k poznání BOHA (shrnutí):

1. Poznání musí přijít teď v tuto chvíli a na tomto místě.

2. To poznání jsem JÁ sám.

3. Poznání je dosažitelné pouze prostřednictvím někoho. Tím někým je mysl.

4. Místo odhalení??? SRDCE!!!

 

      První, co musíte začít dělat je, že musíte aktivně věnovat pozornost hrudi. Můžete to dělat tak, že budete pozorovat, jak vaše tělo dýchá a můžete pozorovat jak se vaše hruď rozpíná a stahuje. Dejte si minutku či dvě, a buďte aktivní, ne pasivní a pozorujte svoji hruď. Ptám se: Myslím si, že moje hruď se rozpíná a stahuje, anebo to cítím? Cítím. Musím dosáhnout stavu, že se nezaobírám hlavou a necítím ji, ani necítím chodidla (anebo jen velmi lehce), ale musím dosáhnout stavu, že přednostně v mém vědomí dominuje pocit hrudi. Pozoruji, jak se moje hruď rozpíná a stahuje. 

      Když vnímám hruď, uvědomil jsem si, jak mám stažený solár, to znamená, že nejsem v emočním pohodlí.  Vnímá někdo solár? Nebudeme to nyní komplikovat.

      Musí tam být prožitek, že něco aktivně dělám, nejsem pasivní. Věnování se pocitu hrudi je jednoduché, ale velmi důležité.  Vůbec mne nezajímá, co se odehrává v hlavě, jsem zcela zaměřený na roztahování a smršťování své hrudi a díky tomu začne v mém vědomí dominovat pocit hrudi.

 

      Ptám se. Je to nějaký mimořádný výkon cítit svoji hruď?  Je to jednoduché. Trošičku mimořádnější je si vštípit přesvědčení, že nesmím očekávat prožitek pravdy nikde jinde než v prostředí – pocitu hrudi. Je to jednoduché, ale naprosto zásadní. Nemůžu pravdu zažít a setkat se s ní nikde jinde než v pocitu hrudi. Schválně říkám, že to není v nějakém fyzickém místě, ale v psychickém místě. Pokud vnitřně pracuji a nemám pocit hrudi, nic nepoznám.  

 

      Nejzásadnější krok, kdy chce hledač něco objevit, musí se octnout na správném místě – v pocit hrudi.

 

      Čím více se člověk zaobírá pocitem hrudi, najednou si sami začnete odhalovat, že pocit hrudi se nejenom zažívá v souvislosti s kůží, ale na tento fyzický pocit (třeba chlupů) je navázán emoční pocit v hrudi, který má tendenci vás táhnout do hlubin vaší bytosti.  To pro začátek stačí. Pravda k vám nepřijde nikde jinde než v pocitu hrudi.  Tam ji musíte objevit.  V pocitu hlavy nic neobjevíte.

 

      Poznání je dosažitelné prostřednictvím někoho a tím je mysl.

 

      Zdůrazňoval jsem, že mysl je v celém těle. Tak, jako s každou částí našeho těla souvisí určitý pocit (nohy vytváří určitý pocit, hlava také, hruď také),   pocit hrudi je nejvíce důležitý, protože je to pocit, do kterého vstupuje pravda. Stejně to platí i pro mysl. Každá část našeho těla má svoji mysl. Hlava má svoji mysl, ruce mají svoji mysl, ruce i nohy mají svoji mysl. Hruď má taky svoji mysl! Je jasné, že když si volíme pracovní prostředí jako pocit hrudi, a pokud chceme nyní vtáhnout do hry naši mysl (protože bez mysli není pravda poznatelná), musíme se zaobírat myslí, která souvisí s naší hrudí.

 

      Řekněte si verbálně: Buď klidný a věz, že Já jsem Bůh.  Můžete to opakovat roky a nic se nestane. Nestane se nic proto, protože jsem tuto větu promýšlel mozkovou myslí. V hlavě je pravda nepoznatelná. Musíme začít používat svoji hrudní mysl!

 

      Budu si říkat tuto mantru: Buď klidný a věz, že Já jsem Bůh. Měli bychom dosáhnout stavu, že tuto mantru opakuji v hrudi.

 

      Pozorujte a prociťujte plíce. Představujte si, že do plic vstupuje vzduch, který pak plíce vytlačují pryč. Chvíli se tím zaobírejte. Nesmíte se zaobírat, že vzduch do vás vstupuje nosem či ústy a sestupuje dolů do plic, to neřešte. Řešte plíce, jak vzduch nasávají a vytlačují.  Když se v tomto prožitku stabilizujete, tuto základní biologickou činnost nahraďte tím, že místo nasávání a vytlačování vzduchu  si představujte, že plíce si dokola opakují: Buď klidný a věz, že Já jsem Bůh. Prožijte, že toto dýchání bude totožné s opakováním této mantry, která nahradila nyní dýchání.  Dejte si minutu či dvě a opakujte si mantru v plicích. Musíte cítit, že plíce se snaží rytmus opakování mantry sladit s dýcháním. Cítíte, že je to jedno a to samé. Měli byste všichni zažívat, že i když mám zavřené oči,  neznamená to, že musím být pasivní a nečinný. Můžu naprosto aktivně myslet a  tím pádem mé vědomí a mysl nemá potřebu zanikat, a mělo by být překvapující, že k myšlení nepotřebuji hlavu, ale že k myšlení mi stačí plíce. Měli byste cítit, že dýchání plic může být spojeno s myšlením v plicích a že je to jedno a to samé.  Když byste plíce osvobodili od této mantry, měli byste cítit, že plíce chtějí myslet svobodně. Najednou začne docházet v plicích k přemýšlení nad různými tématy, jakoby se plíce chtěly s vámi bavit. Musí se stát naší železnou košilí, že myslet musíme plícemi. Opravdové myšlení probíhá v plicích. Může mi nyní někdo říct, jestli to myšlení probíhá v celých plicích nebo v jejich určité části? Když si budete projíždět plíce, dva plicní laloky, odspodu nahoru, měli byste cítit, že když jdete nahoru, tak v horní části plic jakoby existovalo nějaké spojení (most) mezi těmito dvěmi plícemi a uprostřed mostu je to myšlení nejintenzivnější. V tomto místě se cítí nejintenzivněji i pocity, je tam teplo a nějakým způsobem tam svítá. Tím, jak budete myslet v plicích, sami začnete prociťovat, že je velmi zajímavá horní část plic a specielně prostřední část. Nesmíme jen tyto oblasti (hruď, plíce, horní část plic) prociťovat, ale musí tam současně probíhat myšlení. Můžete to nechat na plicích, ale téma přemýšlení si můžete volit sami, musí však probíhat v horní části plic.

      To musí být vědomé a intenzivní myšlení, které nemá vůbec spojení s hlavou. Myšlení probíhá v samotných plicích, uprostřed nahoře. Dýchání musí být spojeno s myšlením. Hlava zde vůbec nehraje žádnou roli. Mozkové myšlení zde je, ale v této situaci do toho nezasahuje, jen v klidu pozoruje, o čem plíce přemýšlejí. Protože je hlava jen pasivní pozorovatel, nemusíme se jí vůbec zabývat.

 

      Musíme přemýšlením v plicích začít v hrudi vyvolávat Boha. Ne Boha hledat, ale vyvolávat Ho.

 

      Pocitem, kdy aktivuji hruď, automaticky aktivuji srdce.  To srdce se tam potom časem objeví, ono se propálí do toho pocitu hrudi. My nyní musíme hrudní myšlení využít jako někoho, kdo nebude hledat Boha, ale kdo Boha do nás vloží. To je dynamický přístup. Má plicní uvažování schopnost tam Boha vložit? Naše mysl nemusí být čekatelem, že až po nějaké době či po mnoholetém úsilí se tam Bůh objeví.

 

Prožitek Boha (svého vlastního Já) je stupňovatelný, má různé intenzity. Tvrdím, že člověk může své pravé Já zažívat v různém stupni, ale dokud člověk Ho nezačne zažívat v takové intenzitě, že se v mém nitru objeví živá Bytost včetně těla, tak jako kdyby Boha neznal. Jiná intenzita není dostatečně poznání Boha. Já musí být vystupňováno do takové intenzity, že toto Já se v mé hrudi zosobní a představí se mi jako duchovně-lidská Bytost. Dokud člověk nebude mít tento prožitek a dokud se nedostane do stavu, že si tuto duchovně-lidskou Bytost nebude trvale ve svém srdci uvědomovat, tvrdím, že jakoby ani Boha neznal, i když si myslí, že Ho zná a oprávněně si může myslet, že Ho zná.  Bavím se o intenzitě prožitku.

 

      Vrcholný prožitek, kdy si člověk může říct, že opravdu zná Boha se vším všudy, že se mi Bůh odhalí v mé hrudi jakožto božsko-lidská Bytost.

 

      Máme pocit hrudi, zjišťuji, že jsem schopen v hrudi myslet stejně tak živě jako v hlavě. My ale potřebujeme myslet v hrudi a proč v procesu nalézání Boha musíme používat myšlení v hrudi? Protože Bůh sídlí v hrudi. Každá tělesná část má svoji emotivitu a svoji mysl. Protože Bůh sídlí v hrudi, může být uchopen pouze hrudní myslí (protože hrudní mysl souvisí se srdcem) a pouze hrudní emoce jsou schopny Boha prociťovat, žádné jiné.  Když řekneme mysl, je důležité si uvědomit, že za slovem mysl je schopnost něco vnímat,  schopnost mysli pracovat (přemýšlet), a taky má mysl schopnost chápat. Jestliže si člověk vytvoří návyk přebývat v hrudi,cítit hruď, jestliže bude pro něj samozřejmostí, že začne myslet pouze v hrudi, tato hrudní mysl by měla být schopna  Boha v hrudi vyvolat. Jak to udělá? Hrudní mysl by měla začít přemýšlet nad tím, že existuje živá Bytost. Co se odehrává v průměrném člověku? To, že myslí mozkovou myslí. Průměrná mozková mysl člověka si myslí, že fyzické tělo je živá Bytost. Člověk, který je už na určitém stupni duchovního vývoje, musí s naprosto neotřesitelnou jistotou vědět, že tělo není živá Bytost, ale že je to jen nástroj, který je někým oživován. To bychom měli mít vyřešené. Pokud někdo pracuje s mozkovou myslí, bude v něm přebývat pocit, že Vy jste tělo. Kupodivu, mozková mysl je přímo vytvořena tělem a proto uvažuje v intencích těla.  Mozková mysl bere za Boha své fyzické tělo. Racionální mysl postupně vznikala a byla vytvářena fyzickým tělem. Právě proto není mozková mysl schopna pochopit Boha. To dokáže jedině hrudní mysl. Hrudní mysl musí neustále přemýšlet, že existuje živá Bytost, která se nachází v hrudním prostoru. Jestliže hrudní mysl začne myslet na to, že někde v hrudním prostoru je přítomna živá Bytost, pokud na to myslí trvale, Bytost se tam okamžitě ocitá – začíná zpřítomňovat. Hrudní mysl ale nesmí myslet na jiné místo. Člověk začíná lehce tušit, že je tam Někdo přítomen.   Při vstupu do nitra dělá člověk velkou chybu, když přestane myslet. Když se nemyslí, nic není. Musí být plynule myšleno na to, že v hrudi je živá Bytost.

 

      Jsou lidé, kteří nemusí být na nějaké vysoké inteligenční úrovni, jsou prostí. Tito prostí lidé nemusí být žádnými filozofy, mají prostou víru, věří v Boha. Tento prostý člověk má neotřesitelnou víru, že Bůh existuje, že má lidskou postavu, a pokud má ještě dobré srdce, tak pokud stále myslí na Boha, On se mu zpřítomní. Jak u toho jednoduchého, tak u složitějšího člověka musí být přítomna jedna věc: Pomocí hrudní mysli myslí na přítomnost živé Bytosti v hrudním prostoru. Musí pohrdat myšlenkou, že živá Bytost je přímo tělo. Pouze hrudní mysl zná pravdu. Této hrudní mysli není cizí myslet tuto myšlenku: Existuje živá Bytost, která je v hrudi. 

 

      Už samotným myšlením této skutečnosti se živá Bytost v hrudi začíná zpřítomňovat, což můžete zažívat jako vyciťování (či tušení stínů), že tam živá Bytost někde je. Můžete to dělat mnoho let a nepohnete se z místa. Stále to bude slabé vyciťování. Někdo to ale udělá poprvé a Bytost se mu tam hned zjeví v plné parádě. Proč to tak je, ví jen Bůh. Bůh má zájem na tom, aby člověk do tohoto prožitku kontaktu vstupoval vědomě dle své vůle.

 

      Pokud přemýšlíte nad přítomností živé Bytosti v hrudi a nejste obdařeni Boží milostí (že se vám zjeví hned), musíte Ji oživit sami. Jak tuto Bytost oživíte? Vy ji lehce vyciťujete, nepochybujete o této pravdě,  a přesto se ne a ne objevit, tak co uděláte? Musíte Ji oživit sami.

 

      Když myslím na to, že tam ta Bytost reálně je a přesto se mi nechce ukázat, je zde jediný problém: Vaše mysl není dostatečně silná a živá Bytost je pro vás živá jenom teoreticky. Není to praxe. Vy sami (vaše mysl) si něco nalhává. Vaše mysl si myslí: Já, člověk jsem živá Bytost, kdežto ta vnitřní bytost je taky živá. Ale stejně si myslí (mysl), že je živější než ta vnitřní Bytost. Na to pozor. V praxi to tak je, že si člověk myslí, že je živější a že vnitřní Bytost je jen teorie. Podstatné ale je, že pokud jsem ve stavu, kdy si myslím, že jsem živá bytost (mysl) a Bůh že je taky živá Bytost, v tu chvíli se vám Bůh nemůže objevit.  Musíte se dostat do stavu, že neexistují dvě živé Bytosti. Existuje jen jedna živá Bytost a to je ta, která je v nitru. Já jakožto fyzická bytost vůbec nejsem živá bytost!  Pokud zůstanete v postoji, že živá Bytost hledá jinou živou Bytost, tento postoj vám zabraňuje poznat pravdu. Bytost, která hledá Boha, není živá Bytost! To je to základní, co musí naše mysl pochopit. Hledaný je živý, hledající není živý!

 

 

      Musíte se vzdát svého života. Musíte ho sebrat, vytrhnout ho ze sebe a odevzdat ho té vnitřní Bytosti. Tento život mi nepatří, není můj vlastní, ale Tvůj. Ty přímo tím životem jsi! Dokud to hledač neudělá, nemůže dojít k prožitku pravdy.

 

      Je spousta hledačů, kteří hledají, věří v Boha,v existenci vyššího Já, ale nechtějí Mu odevzdat svůj život.  Myslí si, že část života zůstane Bohu a část života zůstane jim. Ne, veškerý život patří Bohu. Zní to jakoby smutně, že. Musím se vzdát svého života. Jaká je skutečnost? Když jste mi řekli, že každý zažívá své Já, je to pravda. Ale jak každý zažívá toto Já? Většina lidí Ho zažívá skrze mozkovou mysl. Je pocit Já přítomen v mozkové mysli? Je. Jestliže Ho ale zažíváte skrze mozkovou mysl, neukáže se vám osobně, nemůže se vám zjevit v osobní formě,  v mozkové mysli se toto nedá vystupňovat. Toto Já vám zde vůbec nebude bránit, abyste se ztotožňovali se svým tělem. Jestliže zažíváte svoje pravé Já skrze mozkovou mysl, nebude vám vůbec bránit v tom, abyste se vnímali jako fyzické tělo. Když se budete vnímat jako fyzické tělo, vše, co se bude odehrávat fyz. tělu, budete intenzivně prožívat, budete se trápit, radovat a díky tomu vyvíjíte svoji emotivitu  a své fyzično. Bohu to nevadí, On má zájem, aby se toto vyvíjelo, proto vás v tom nechá. Pokud ale chcete zažít Boha v ryzí formě, čehož vyvrcholení bude prožitek Bohočlověka, musíte opustit mozkovou mysl a musíte zažívat své Já skrze hrudní prostor. Jedině hrudní mysl je schopna vám přinést prožitek vašeho Já, odtotožněného od těla, což je prožitek vašeho Já v duchovní podstatě.

 

      Já vnímá každý, i nevědomý člověk, akorát si neuvědomuje, že toto Já je Bůh. Vyrvat ze sebe svůj život a odevzdat ho Bohu (je to Jeho život) je proces, kdy říkal Ježíš:  Kdo si bude chtít zachovat svůj život, ten jej ztratí a kdo odevzdá svůj život, ten ho nalezne.

 

      Každý člověk intuitivně cítí, že on sám je tímto Já. Jestliže se Já ztotožní s tělem, Já Bůh se stává tělem. Musíme uchopit toto Já. Já se uchopuje pozorností a  myslí. Nemůžete své Já uchopit rukama, či očima, ale pouze svojí pozorností a myslí. Když Ho uchopíte pozorností a myslí,  musíte Já stáhnout do hrudi. Musíte odevzdat svůj život (svoje Já) a vrátit Ho Bohu – tam, kde toto Já sídlí v pravé podstatě. Když sídlíte ve své hrudi, když svojí hrudní mysli myslíte, že v hrudi je přítomna živá Bytost, musíte této Bytosti odevzdat svůj život. Tím, že Jí ho odevzdáte, zemřete a tato vnitřní Bytost ožije.

 

      Jak zabiji sebe a jak oživím v sobě vnitřní Bytost?  Zaměřím se na prožitek Já a začnu tento prožitek Já prožívat pouze v hrudi. Člověk, který není školený, zažívá Já rozmazaně a jako kdyby rovnoměrně v celém těle. Dokonce ho zažívá rovnoměrně rozptýlené v celém prostoru. My ale musíme toto Já stáhnout ze všech směrů do jednoho bodu. Nesmíme dovolit tomuto Já, aby bylo prociťováno a prožíváno někde jinde než v hrudi. Musím najednou zažívat nejen, že tam hrudní Bytost existuje, ale že Jí jsem Já sám! Musí dojít k prožitku, že stav, že Já hledám pravdu je nesmysl. Skutečnost je přesně opačná. Já jsem ta pravda, která sídlí v hrudi a Já jsem byl Ten, který inspiroval někoho, aby Mne našel. Nejdříve jsem inspiroval mozkovou mysl, která pochopila, že na to nemá, takže to musí uskutečnit hrudní mysl. Já jsem ta Bytost, která sídlí v lidské hrudi a Já jsem Ten, který inspiruje hledání! Já nejsem ten, který hledá.

 

      Pokud chci ve svém nitru zažívat Boha, musím uchopit svůj vlastní prožitek Já a musím ho tam dát. Samozřejmě On tam vždycky byl. Já jsem na to ale zapomněl. Když říkám, že ho tam musím dát, znamená to, že si ho musím znovu uvědomit.

 

Člověk by měl dosáhnout stavu, že pocit Já musí být zažíván výhradně v hrudi. Protože tímto Já jsem Já sám, moje mysl by měla zažívat, že jsem to Já, kdo sídlí v lidské hrudi. Musíte se přímo identifikovat s touto hrudní Bytostí. Dokud tam nebude 100% identifikace, prožitek nepřijde.

 

 

      My jsme nyní nutili hrudní mysl, aby neustále přemýšlela nad tím, že se v hrudním prostoru se nachází živá Bytost a že se stane živou tehdy, když Ji prakticky oživím (vezmu své já a odevzdám ho Bytosti uvnitř), tím pádem se stane reálnou. V tu chvíli by mělo nastat, že dojde k přehození rolí, že stav, kdy já hledám vnitřní Bytost, se nahradí skutečností, že Já jsem ta vnitřní Bytost a někdo Mne hledá. Ale ten, kdo Mne hledal, jsem nebyl Já, protože Já jsem byl pořád ta vnitřní Bytost, která inspirovala někoho, aby Mne našel.

 

      Většinou ale myslím v hrudní mysli na to, že ta Bytost jsem Já sám a výsledek není. Jak je to možné? Protože jsem zatím ze své mysli používal jen svoji schopnost přemýšlet. Tak jako je Bůh trojjediný, tak i mysl je trojjediná.

      Jestliže budete používat jen přemýšlení, a budete myslet (hrudní myslí)  na to, že tam někdo je, kým jsem Já, výsledek nepřijde. Nepřijde proto, že jste používali jen jednu ze složek hrudní mysli! Přišel jsem na to po mnoha letech. Někdy jsem myslel tuto pravdu tak, jak se věci mají a žádný prožitek. Někdy jsem myslel stejnou myšlenku a Bůh se objevil. Na druhý den to samé. Tak jsem si říkal: Jak je to možné, že myslím stejně a někdy prožitek přichází a někdy ne? V čem byl zádrhel? Jednou jsem myslel správně, ale Blíženci (intelekt) byli utlumení. Někdy jsme myslel správně a zrovna v ten den byl můj intelekt v dobré kondici a výsledek přišel.

      Stejně tak, jak je důležité správně přemýšlet, je důležité mít správný aktivní intelekt. Intelekt ve smyslu správného myšlenkového pochopení. 

 

      Jednou si to možná sami na sobě uvědomíte, když budete vědomě vstupovat do prožitku svého Já a vědomě z něho vystupovat, budete moci porovnávat: Jednou Já je a jednou Já není. Jak je to možné? Zjistíte, že myslíte stejně správnou věc. Já jsem toto Já, které sídlí v hrudi, takže jsem to Já, kdo je v té hrudi člověk a BUM a zažíváte to. Jste neviditelná Bytost, která používá fyzického člověka. Začnete si také uvědomovat, že jste i v jiných lidech. Zjistíte, že nestačí jenom si to myslet, musíte to i chápat, že to tak je. Musíte mít ostré myšlenkové pochopení toho, že to tak je. Opravdu to tak funguje. Můžete mít aktivní přemýšlení, ale velice utlumený intelekt.  I to správné přemýšlení vám nepřinese intenzivní prožitek, pokud je utlumený intelekt. Dokonce bych mohl říct, že je mnohem lepší mít utlumené přemýšlení a zvýrazněný intelekt (hypoteticky). O prožitku rozhoduje daleko větší měrou správný intelekt (správné pochopení). Musíte mít živé a velice intenzivní pochopení, že živé Já je ta pravda. Nestačí si to myslet.   Člověk si to neuvědomuje, že má aktivní přemýšlení, ale utlumený intelekt.

 

      Když zesílím určité myšlenkové pochopení, následuje prožitek. Prožitek pravdy je víra – schopnost procítit pravdu.

 

      V okamžiku, kdy mysl začne nejenom přemýšlet, že tímto poznáním jsem Já, ale dokonce i intelekt perfektně chápe, že tímto Já jsem  Já sám, tak poznání přichází v tuto chvíli, okamžitě.

 

 

Vybráno ze semináře č. 69:

 

      Člověk nesmí mít vyšší autoritu, než je Autorita v něm.

 

      Mnoho lidí, kteří jsou vábeni nějakým duchovním hledáním, se dopouštějí chyby, že neustále vyhledávají jen informace, nasycují mysl nějakými myšlenkami, ale nedělají to podstatné – vnitřní práci. Pokud se chce někdo setkat se svým pravým Já, bez vnitřní práce se neobejde.

 

      Pokud chce člověk vstupovat do kontaktu se svým vlastním Já, není to složité,   není to o nějaké zázračné technice, ale je to jednoduché, je to každodenní rutinní činnost. Jedná se o to, aby byl člověk opravdu ochoten pravidelně pracovat, aby měl chtění něco pro to udělat. Pokud tam není chtění, nemůžou přijít výsledky. Je jednoduché číst knihy, chodit na přednášky, bavit se a diskutovat o těchto věcech, ale složitější je dělat něco se sebou.

 

      Pokud chceme vstupovat do kontaktu se svým vnitřním Já, nepotřebujeme k tomu ani ruce, ani oči, ani uši, ani nohy, ale potřebujeme k tomu pozornost, mysl a emotivitu. To jsou prostředky, pomocí kterých dosahujeme kontaktu se svým pravým Já.

 

      Vnitřní práce znamená odpoutání se od vnějšího světa a začít si uvědomovat Sebe, kdy Já jsem uvnitř.

 

      My hledáme sami Sebe! Ten nejintenzivnější pocit Sebe sama se nalézá v hrudi.

 

      Pokud probíhá myšlení, musí existovat konkrétní živá bytost, která myslí. Kdo je to?   když si člověk položí tuto otázku, měla by přijít okamžitě odpověď, kdo to je. No přece ten, kdo sedí na židli. To je ale lež. Ten, kdo sedí na židli, je přesně ten, kdo nemyslí.   Ten, kdo myslí, je Ten, který sídlí a nachází se v hrudi!  Kdo se nachází v hrudi, jaká je to živá Bytost? Co je to za Myslitele? To není nikdo jiný než Já sám!  

 

      Copak je tak těžké si uvědomit, že jsem to přímo Já sám,  který sídlí v hrudi člověka?  O co Mi vlastně jde? Nejde Mi o nic jiného, než abych přinutil Svoji mysl, aby se Moje mysl zaobírala skutečností, že jsem to přímo Já,    kdo sídlí v hrudi člověka, aby si Moje mysl tuto obrovskou skutečnost neustále uvědomovala a aby se neustále ke Mně obracela, kladla Mi otázky a přinutila Mne, ať Já s ní komunikuji. On nic jiného Mi nejde. Moje mysli, obracíš se ke Mně nebo ne?  

 

      Jsem naprosto reálně existující živá Bytost. Jsem naprosto reálně přítomen v lidské hrudi. Jsem to naprosto bez jakékoliv pochybnosti Já sám! To jen Moje mozková mysl si myslela, že jsem ten, který sedí na židli.  Ale Moje hrudní mysl velice dobře cítí, že jsem Ten, který sídlí v hrudi! Jsem schopen cítit, jsem schopen myslet. Přesto nejsem fyzickou bytostí. Jsem stoprocentně duchovní Bytost. Oči Mne nevidí, uši Mne neslyší. Ruce Mne nemůžou nahmatat a přesto jsem NEJREÁLNĚJŠÍ ze všeho, co jest. Jsem zachytitelný pouze pozorností a především myslí. Jsem poznatelný pouze tehdy, když Moje mysl Mne bude chtít poznat.

 

      Moje mysl si uvědomuje, že v hrudi sídlí Bytost, která je plná optimismu, radosti, světla, vřelého citu, uvědomuje si, že touto Bytostí jsem přímo Já sám.

 

      To jenom moje lidská mysl ze Mne udělala něco, co vůbec ve skutečnosti nejsem. Protože Moje lidská mysl přestala chápat a uvědomovat si Moji přítomnost v hrudi. 

      Velice rád si povídám se svojí myslí…  Já myslím…. Já myslím…. Já myslím….

 

      Moje mysl nesmí zakolísat v přesvědčení, že v hrudním prostoru sídlí naprosto reálně živá Bytost – Já.  Moje mysl tím, že se obrátí do hrudi, si Mne může uvědomit. Musí po tom ale toužit. Musí chtít se se Mnou setkat. Tato touha po našem setkání je to, co Mou mysl musí nejvíce zaměstnávat.

 

      Já myslím… Já myslím… Já myslím…

 

      Jak je to možné, že i když jsem naprosto reálný, že člověk o Mně nevěděl? Velice jednoduše. Člověk myslel na všechno možné jenom ne na Mne.  A hlavně – člověk se neobracel do místa, kde sídlím! Proto na Mne zapomněl.   Hlavně člověk zapomněl na to, že On je přímo MNOU a JÁ jsem přímo Jím…

 

      Člověk je Ten, který sídlí v hrudi.  Když se člověk hluboce ponoří do své hrudi, není to Člověk, který se noří do hrudi, ale je to jeho mysl.  Je to jeho mysl a když sestupuje do hrudi k Člověku, samozřejmě si Člověk s ní začne rozprávět. 

 

      Hrudní mysl u většiny lidí spí, aktivní je pouze mozková mysl.  Až si zaktivuješ hrudní mysl a přinutíš ji, aby se zaobírala Tebou,   zjistíš, jaký je to velký problém i tuto hrudní mysl přesvědčit, že to, co se nazývá Bohem, není nikdo jiný než Ty sám. Mysl nemá odvahu si připustit tuto pravdu a bojí se toho, myslí si, že je to rouhání. Není to žádné rouhání, ale je to pravda. Mozková mysl si toto už vůbec není schopna připustit. Ale protože je hrudní mysl blízko Tvé přítomnosti a protože Ty ji budeš zásobovat teplem své Lásky, jenom na základě tepla Lásky, kterou ji budeš zahřívat, jí budeš dodávat odvahu,  aby tomu opravdu uvěřila a nebála se. To nemůžeš udělat v mozku, ale jedině v hrudi.

 

      Lidé si myslí, že pokud chtějí nalézt to nejvyšší, že se za tím ukrývá něco velmi komplikovaného a šíleného. Ale není to tak. Ve své podstatě je to o jedné věci. Musíš začít uvažovat o Sobě pravdivě. Zatím jsme si o Sobě jen něco nalhávali. Nalhávali jsme si to tak dlouho, že jsme si vytvořili o Sobě takovou sugesci, že už nám dělá problém tuto sugesci opustit. Nemáš šanci tuto sugesci opustit, pokud se nenaučíš přebývat v hrudi (zaprvé), myslet v hrudi  (zadruhé) a pokud tuto získanou schopnost myslet v hrudi nezačneš obracet k Sobě samému. Aby se tato hrudní mysl začala zaobírat myšlenkou, že v hrudi sídlí živá Bytost, se kterou je možnost se kontaktovat, a že touto Bytostí není nikdo jiný než Ty sám. To je vše. Je to o tom, že Ty se snažíš navázat živý kontakt mezi tebou a svojí hrudní myslí.

 

Vybráno ze semináře č. 70:

 

      Pokud chce člověk splnit svoji nejdůležitější věc v životě, měl by se snažit pochopit Život.

 

      Většina lidí po Životě netouží, ale touží jen po nějakých smyslových a tělesných prožitcích.  Toužit po Životě znamená – toužit po Lásce, po Moudrosti a po užitečnosti.

 

      Dnes je těžké se vyznat v duchovnu, protože těchto směrů je hodně.  Všechny tyto směry se dopouštějí zásadní chyby, nechápou významnost lidské mysli. Kdyby to chápali, budou to ve své nauce zdůrazňovat. 

 

      Hlas Boha se neslyší v mozku, ale v hrudi. Bůh sídlí v hrudi, v duchovním srdci,  On tímto srdcem přímo je. V hrudi ale také sídlí to něco, co je schopno zachycovat Hlas Boží. To je hrudní mysl. Pokud chce někdo inspirovat v prvé řadě sám sebe k nalezení Boha, a chce s Ním mít živý kontakt, takový člověk musí v prvé řadě inspirovat sám sebe k tomu, aby si aktivovat svoji hrudní mysl. Pak může také inspirovat jiné lidi, kterým bude zdůrazňovat přítomnost hrudní mysli a její významnost a důležitost. I člověk, který se narodí s nějakými duchovními talenty, musí zápasit s přirozeností mozkové mysli, která se snaží mít převahu nad hrudní myslí. Také ho to stojí velké úsilí a roky a roky nějaké vnitřní práce, než mozkovou mysl zkrotí a přinutí ji, aby se oddala hrudní mysli. Mozková mysl musí sama sebe nutit k tomu, aby se podrobila hrudní mysli, ale přesnější je, že mozková mysl musí hrudní mysl aktivovat.

 

      Když máte nějaké duchovní směry, které hlásají, že musíte splynout s Božstvím a dostat se do jednoty a potom už navěky v této jednotě zůstanete, to nevystihuje celou pravdu.  Pravda je taková, že jednota chce být v kontaktu se svým protipólem – rozmanitostí. Teprve tehdy vzniká něco, co by mělo být udržováno v harmonii: Duchovní svět a mentální svět.    To je to opravdové manželství, kdy Duch harmonicky kooperuje s myslí. Proto Duchu mimořádně záleží na mysli. Duch by bez mysli nemohl sám sebe plně prožívat! Nemohlo by dojít k prožívání rozmanitosti různých kvalit, pokud by předtím neproběhl proces vystupování ze středu směrem ven a tím pádem proces rozčleňování. Když dochází k rozčleňování, osamostatňování na jednotlivé částice, teprve tehdy můžete tyto částice srovnávat a porovnávat a vidíte rozdíly. V okamžiku, kdy ve své mysli vnímáte rozdíly (a právě proto říkám, že mysl je vědomí rozmanitosti), samozřejmě srovnáváním těchto rozmanitých kvalit v něm vznikají emoce, kdy začnete cítit, že některé kvality jsou vám blízké a chcete se s nimi jakoby ztotožnit. Máte tak potřebu se s něčím spojovat.  Pokud vnímáte kvality, které jsou vám přitažlivé, dáváte je jakoby k sobě a spojujete je, snažíte se je přitáhnout k sobě natolik, až se s nimi dostáváte do jednoty.

 

      Život je Duch. Pokud chceme něco vysvětlovat na principiální rovině, musíme to vysvětlit z pozice Života. Střed se musí hýbat. Střed (jednota) nemůže jít do většího středu, může jít jedině směrem ven. Když jdu ven, dochází k rozčleňování,  a teprve tehdy můžu vnímat rozdílnost. Pokud vnímám rozdílnost, tak se neubráním tomu, že přítomnost určitých rozdílných kvalit ve mně vyvolává emotivitu, touhu se s něčím spojit. Uvědomte si, že je někdo, kdo musí jít směrem ven a tím, jak vystupuje ze sebe ven, se dostává do pozice, která je přesně opačná vůči tomu, ze kterého to vzešlo. Kvalita, která je protipólná, skrze sjednocování (spojování) se dostává zpět k sobě. Zde si uvědomte, že procesem sjednocování (emočního vybuzení) se ve vás aktivují síly, kdy se původně separované složky spojí zase do jednoty, takže jedině skrze emoce se můžete dostat do jednoty.

 

      Jednota se nespokojí s jednotou, potřebuje svůj protipól – rozmanitost. Rozmanitost je jediné slovo pro bohatství. Bohatství není o množství, ale je to o množství rozdílnosti, kdy se setkáváme s různými kvalitami. Představte si, že bude Bůh,  který má k dispozici obrovskou louku, a on by tam vysadil jen samé pampelišky. Bude to bohatý Bůh, když pampelišek budou miliardy? Ne. On tam může dát stejné množství rostlin, ale každá bude jiná, bude mít jinou barvu, jiný tvar, jinou vůni. Bude to bohatý Bůh? Ano! Bohatství není o kvantitě, ale o rozmanitosti. Z tohoto důvodu potřebuje jediný Bůh svět rozmanitosti  a od toho je mysl, protože jedině skrze mysl je to možné zrealizovat.

 

      My jsme momentálně ze čtyř živlů dominantně především duše, jsme mentální bytostí. Samozřejmě jsme i Duch. Jsme vše, i tělesné a emoční bytosti, ale narodili jsme se zde proto, abychom jako duše byli duší, která hledá Boha než abychom byli Bohem, který poučuje duši. Začínáme spíše z toho prvního hlediska, čili jsme duše, která hledá Boha.

 

Dvanáct částí mysli:

      První dvanáctina mysli (Vah) je ryzí mysl, to je ta ryzí schopnost vnímat odlišnosti. To je nejčistší forma mysli, schopnost vnímat rozdílnosti v té nejčistší kvalitě.

      Druhá část mysli je ta složka, která reaguje na vaše žádosti, je to žádostivá mysl (Štír). 

      Třetí část  mysli můžeme nazvat koncepční myslí (Střelec). Je to mysl, která velice dobře reaguje na různé principy, koncepty, můžeme ji nazvat abstraktní mysl.

      Čtvrtá část mysli souvisí s Kozorohem a je to ta část mysli, která reaguje na vnější skutečnosti.  Tato část se nazývá mozková mysl.  Pouze vaše mozková mysl je schopna vnímat vnější svět.

      Pátá část mysli je ta část, která je velice citlivá na proces přemýšlení (Vodnář). Přemýšlení je výsada Vodnáře. 

      Šestá část mysli je vnímavá na vaše víry (Ryby). Je to ta část vaší mysli, která velice citlivě reaguje na určité pravdy.

      Sedmá část mysli reaguje na přítomnost pravého Já (Beran). Zde se dostáváme na úroveň duchovní mysli.

      Osmá část mysli je velice vnímavá na to, co se vám děje ve světě a co ve světě děláte (Býk)

      Devátá část mysli je velice vnímavá na intelektuální poznatky (Blíženci) a na to, jak chápete.

      Desátá část mysli je velice vnímavá na vaše emoční stavy, nálady (Rak). 

      Jedenáctá část mysli velice vnímá srdce a v jakém stavu je vaše duchovní srdce (Lev).

      Dvanáctá část mysli je velice vnímavá na to, jakým způsobem jste schopni vnímat, jak se projevuje inteligence ve vnějším světě (Panna).  Tato část mysli je vaše rozumnost. Takový člověk je rozumný, protože reaguje na nějakou inteligenci, která se projevuje praktickým způsobem. 

 

Vybráno ze semináře č. 71:

 

      Bůh nechce, aby se někomu vedlo špatně.  Bůh chce, aby všichni byli šťastni. Bůh ale nemůže někoho nutit, aby byl šťastný, to musí člověk udělat sám na základě své svobodné volby.

 

      Čím dál více si uvědomuji, jak je to jednoduché být s Bohem, a jak je to současně těžké být s Bohem. Pořád si kladu otázku, jak je to možné, že existuje někdo, kdo je naprosto reálný a je mnohem reálnější než jakýkoliv člověk a přesto si Ho neuvědomujeme. Je to o tom, že člověk musí upřednostnit srdce před mozkem.

 

      I když člověk může být myšlenkově skvěle vybaven, může přečíst mnoho duchovní literatury, může mít přesně myšlenkově zpracováno, kdo je to Bůh a kde se nachází, stejně mu to nepomůže. Je to sice určitá pomoc, ale člověku to nepomůže, protože Bůh se nedá uchopit tím, co víme, ale Bůh se dá uchopit pouze srdcem.  A proč? Protože ON přímo tím srdcem je.

 

          Na emoční úrovni je velkým nepřítelem poznání Boha strach. Všichni máme nějaké strachy. Strachem stejně nic nevyřešíme, a navíc si jím blokujeme přítomnost Boha. 

 

      Když se někdy člověk dostane do přítomnosti Boha, je veselý, optimisticky naladěný, bezstarostný, protože člověk intuitivně cítí, že existuje Někdo, kdo ho opravdu miluje, že existuje Někdo, kdo je schopen se o nás postarat ve všech ohledech, že je Někdo, díky Němu budeme mít život věčný (a my ho již máme). V Jeho přítomnost člověk zažívá   pocit, že není se čeho bát. Všechno, co přijde, pomine. Ale Jeho Láska a dobrota s námi zůstane navěky. Je jen otázka, zda jsme schopni neustále vstupovat do Jeho dobroty, jeho laskavosti. 

 

      Mám pocit, že člověk musí být v duchovních věcech pružný. Je obrovský problém, pokud jsou lidé, a jejich hodně, kteří se zaobírají duchovnem, že jsou tvrdí, neohební, a to z nich činí dogmatiky. Tito dogmatici se upnou k nějaké představě o Bohu, a myslí si, že to jediné je to správné, a všechno ostatní je falešné. Pokud někdo svým Duchem takto zkamení,  má problém ve své nepružnosti Boha uchopit, protože Bůh sám se hýbe. Pokud chcete vnímat Jeho pohyb, a držet s Ním krok, musíte být pružní (na mentální, emoční i vnější rovině).

 

Vybráno ze semináře č. 72:

 

      Orgánem racia je přední mozek. Nyní došlo k tomu, že drtivá většina lidstva je uvězněna v mozku.  Pokud se někdo snaží dosáhnout sebe sama, ale ne teoreticky (nastudováním literatury), ale že chci dosáhnout sebe sama vlastním prožitkem,   a nenajdu v sobě sílu se vymanit z mozku, nemůžu toho dosáhnout. V tom je problém, že lidský duch je tak prosáklý mozkem, že je to pro většinu lidí skoro nemožné. Pro většinu lidí existuje jediná možnost, jak se odpoutat od mozku, a to je, když usnou. A lidé mají čím dál tím větší problémy se spánkem.  Aby si člověk praktickým prožitkem začal uvědomovat sám sebe, musí najít schopnost, vnitřní sílu se vymanit z mozku. 

 

Tři etapy duchovního vnímání:

 

1. etapa – základní – Bůh – vědomí – existence – Bytí:

      Jsou zde různé duchovní směry, které zde propagují čisté vědomí, bytí a nechtějí nic slyšet o Kristu, o Ježíši, protože to jsou pro ně nižší duchovní stupně. Pro ně je nejvyšší duchovní úroveň se stát přímo Bytím. Představují si to jako stav nestranného pozorovatele. Neztotožňují se s fyzickým člověkem, ale s nestranným pozorovatelem, který je v okamžiku právě teď a jen pozoruje. Nic se ho nedotýká a pokud se ho něco dotýká, tak to ne jeho samotného, ale pouze jeho fyzična, emotivity či mentality.  Pokud cítí nějaký neklid, tak to je proto, že se jeho mysl nechává něčím zneklidnit, ale co s tím má společné on, který je jen samotným Bytím.  Toto Bytí je základní stupeň duchovnosti a ne ten nevyšší, jak si oni představují.  To je ten první stupeň – Bůh.   Jestliže někdo prožitkově zažil stav, že se stane Bytím, může to být zpočátku příjemné, protože tento stav vyvolává pocit bezstarostnosti, nesmrtelnosti, věčnosti, protože Bytí věčné je.

2 etapa – stav Jáství – hledání Bytosti (Kristus)       :

      Po určité době ale nastává v tomto Bytí neklid  a odněkud se objeví otázka. Kdo je to ten, který je?  Začnete cítit, že stav neosobního bytí není to pravé a začnete vnímat, že v bytí se musí ukrývat něco či někdo, kdo je Bytost.  Mnoho učitelů v českých podmínkách, Vacek, Tomáš apod., kteří nějakým způsobem inklinují k východním systémům, speciálně k buddhismu, nikdy nedojdou k této otázce, protože se jí vnitřně brání. Znám pár lidí, kteří následují učení J. Vacka a E. Tomáše a vím, že se tomu vnitřně brání, že je tam potřeba si uvědomovat přítomnost ne jen samotného Bytí, ale toho, že je tam nějaká živá Bytost. V tu chvíli vstupuje do hry prožitek Jáství. Intuitivně začnete vnímat, že toto Jáství někde je a že je dobré Ho objevit. To je další etapa, která se nazývá Kristus. Člověk se začne uvědomovat přítomnost Já.

3. etapa –  stav Ježíš:

      Ten nejvyšší stav, který jsem nazval - Ježíš -   je stav, kdy člověk, i když je ve svém fyzickém těle a je při fyzickém vědomí, trvale udržuje kontakt s touto duchovní Bytostí ve svém srdci, přičemž si ten dotyčný uvědomuje, že touto Bytosti v srdci je on sám, a ten, kdo je při fyzickém vědomí, je jen jeho nástroj, kterým se projevuje v tomto světě.

      Pokud je někdo nějakým způsobem váben k hledání duchovna, sebe sama, by měl usilovat o tento závěrečný stav, že Já, který jsem se vždycky považoval jen za fyzického člověka, najednou dojdu k poznání, že jsem úžasná Bytost s úžasnými schopnostmi (nejúžasnější schopnost je, že jsem schopen trvale milovat), Bytost, která má lidskou podobu (Duch není beztvarý), jsem duchovní bytost Božského původu, která sídlí v srdci člověka. Budu si uvědomovat, že TO JSEM JÁ  a k tomu fyzickému člověku mám samozřejmě intimní vztah, protože to je můj osobní nástroj. není to, že by mne tělo nezajímalo, ale uvědomuji si, že jsem pravá duchovní Bytost, sídlící v lidském srdci. Nikdy bych neměl toto uvědomění ztrácet. Jediná možnost, jak můžu ztratit toto uvědomění, je, že zase uvěřím, že jsem pouze fyzické tělo a nic víc.

 

      Aby člověk dosáhl tohoto prožitku, je tam  ten problém, že se člověk začne utkávat s dosavadním způsobem uvažování a s dosavadním způsobem cítění. Říkal jsem, jak vznikají emoce: Když určitou myšlenku opakujete stále dokola, zkondenzuje se na emoci. Každá emoce má potom setrvačný mechanismus, to je něco, co nás nutí fungovat pořád určitým způsobem. Potom se začne člověk setkávat se starými emocemi a hlavně s kořenovou emocí, kdy se cítím jako fyzické tělo a může být problém tuto vnitřní Bytost nalézt a probudit. K tomu by měla směřovat tato vnitřní práce a člověk by měl volit takové meditační techniky, aby to směřovalo k uvědomění si vnitřní Bytosti  a hlavně k tomu, aby tato technika přinášela výsledky.  

 

Meditační technika:

 

      Uvědomuji si, že pokud je nás zde více lidí pohromadě, je to do určité míry překážka pro správnou meditaci. Je to proto, protože uvědomění si naší pravé totožnosti, že jsem velice zvláštní a úžasná Bytost, která sídlí v lidském srdci, je velice intenzivní setkání sama se sebou. Je to intenzivní prožitek uvědomění si toho, kým doopravdy jsem. Tento prožitek je automaticky doprovázen prožitkem neskutečné intimity a neskutečného soukromí.

      Tato technika není nic složitého ani převratného.  Musí se jen dodržet  tři věci. Protože u většiny lidí není meditace vědomý akt a ani si neuvědomují, k čemu má směřovat, tak protože tito lidé nedodržují tyto tři podmínky, nemůže jim to přinést správný efekt.

 

1. Bůh sám musel zintenzivňovat své vlastní Já. My touto technikou jen opakujeme to, co dělal Bůh sám. Zpočátku se spokojil s tím, že JE, že ON JE přímo Bytím, v druhé fázi se začal z tohoto Bytí transformovat na pocit JÁ, a Bytí ho již nějak neinteresovalo a začalo HO zajímat JEHO vlastní JÁ, až nakonec dosáhl prožitku, ne že si je vědom svého vlastního JÁ, ale dosáhl stavu, že si uvědomoval, že si je vědomý vlastního JÁ. Euforie nenastává, kdy jste si vědomi svého Já, ale tehdy, až si plně uvědomujete a chápete, že jste si vědomi svého pravého Já. teprve tam přichází euforie. Čím více se stupňuje vědomí vlastního Já, budete se čím dál tím více vnitřně zahřívat a bude ve vás narůstat Láska. Radost a Láska je nadšení z toho, že si uvědomujete, že si uvědomujete pravdu o sobě. Toto musel prodělat i Bůh. Až v tom nejvyšším uvědomění si toho, že si sám Sebe uvědomuje, se Bůh zjevil v lidské podobě (v duchovní formě). V tu chvíli byl schopen stvořit vesmír, dříve ne.  Hledat beztvarého Boha, beztvaré JÁ je nesmysl. Vždy to musí být Někdo, kdo je normální Bytost, i když ne z masa a kostí, ale v duchovní formě. Nebudete v rámci meditace usilovat jen o nějaký prožitek,  ale usilujete o setkání s živou (dokonalou lidskou) Bytostí. To musí být nosné téma číslo 1, kdy nemeditujete proto, abyste se uklidnili apod. ale usilujete o setkání s živou Bytostí. 
2. Čím více jsem si vědom toho, že si uvědomuji pravé Já, tím více vás to stahuje někde do hrudi.  Najednou začnete v hrudi cítit něco pěkného. Nádhera, kterou zažíváte někdy v hrudi, není přímo výsledek, ale je to totožné s vědomím vlastního Já. Když si uvědomujete, že si uvědomujete své pravé Já, je to vždycky prožitek srdce. Uvědomění si pravého Já je přímo vaším srdcem. To je prostředí, kde se tato Bytost zjevuje a kde může být spatřena – srdce.  Pokud se přistihnu, že jsem zabedněný v hlavě a nejsem schopen hlavu opustit a sestoupit do hrudi, neočekávejte vůbec žádné výsledky.  V hlavě můžete cítit své Já, ale nikdy nedosáhnete stavu: Já si uvědomuji, že si uvědomuji své pravé Já. To můžete učinit jedině v hrudi (srdci). Nemůže to být nikdy vykonáno z pozice hlavy, ale jedině v prostředí hrudi.
3. Nejdůležitější faktor je uvědomění si toho, že tato Bytost jsem Já sám. Tyto Bytost není někdo vyšší, dokonalejší a lepší než jsem já, ale   tato Bytost jsem přímo Já.   V konečném důsledku by jste v průběhu meditace měli zažívat, že nejste ti, kdo meditují či dělají nějakou vnitřní práci, abyste odhalili nějakou úžasnou Bytost, která sídlí někde v hrudi, ale že Vy jste Ten, kdo někoho inspiruje,  Kdo někoho vede, aby Vás nalezl. To je naprosto radikální změna postoje. Pokud se budete udržovat v postoji, že Já sestupuji někde do nitra, abych tam něco či někoho objevil, nemůžete nic najít. Musíte být v emočním a mentálním postoji, že někdo sestupuje do nitra, aby Vás tam našel!

 

      Někdo může meditovat desítky let a není si vědom skutečnosti, že je v postoji, že je to On,  kdo někoho hledá v nitru. Ale protože má tento postoj, že On někoho v nitru hledá – živou Bytost, nemůže dojít k setkání. To už by se musela vnitřní Bytost natolik slitovat, aby to udělala za něho, aby ho vyvedla z omylu, že On, který něco v nitru hledá, nemůže nic najít. Tyto klíčové okamžiky meditace musí být splněny. Ten, kdo někoho hledá, nejste Vy! Vy jste přímo ta úžasná Bytost, sídlící v hrudi. Kdo je to ten, který Někoho hledá?   Naše mysl. 

 

      Nepochybujte o tom, že hledáte Bytost v lidské formě a že tato Bytost může být nalezena pouze v hrudi, že tato bytost jste Vy, a všechno ostatní nejste Vy; i ten, kdo tam chce sestoupit, to také nejste Vy, ale je to ta část vaší mysli, která sídlí v hrudi. Vy jakožto Boho-lidská Bytost sídlící v lidském srdci se snažíte někoho přinést k poznání, kým jste, kde sídlíte a že ten, koho tam přivádíte, je v prvé řadě vaše hrudní mysl.

 

      Nesmíte polevit, tato vnitřní práce a tento meditační proces nesmí být nikdy o pasivitě. Je to aktivní proces, kdy Vy nutíte svoji hrudní mysl, ať absolutně věří, že jste živá Bytost, sídlící v lidském srdci a ať absolutně chápe a věří, že je to ten důvěrně známý pocit sebe sama.

 

      „Vždyť to jsem Já Sám! Najednou chápu, že je to naprosto reálný pocit, pocit Mé vlastní Životnosti, ve svém vnitřním zraku chci dokonce spatři vlastní Tvář, lidskou postavu, Svoji tvář a Svoji postavu. Ten, kdo toto bude spatřovat, je moje hrudní mysl, ne Já.  Protože přímo Já jsem tou postavou. Vím, že tato Postava ke mně něco cítí a že Jí nejsem lhostejný a moje hrudní mysl cítí něco k Ní.  Ať klidně vše zmizne, ale jen ať nezmizne toto vědomí, tento pocit Já, toto vědomí, že si uvědomuji své vlastní Já a že toto Já jsem přímo Já Sám, vždycky jsem Jím byl a vždycky Jím budu.    

 

      Ať si Má hrudní mysl uvědomuje, že se k ní neustále snažím promlouvat, že jí chci radit, vysvětlovat, Já jsem naprosto reálná Bytost. Cožpak někdo pochybuje o tom, že reálně existuje, že je živá bytost? Jak se prožívá pocit vlastní reálné existence?  Tím, že cítím pocit Já. Já si uvědomuji, že Já sám jsem tímto Já. Uvědomuji si, že toto Já může být všude, ale že toto Já se dá nejintenzivněji vyciťovat pouze v hrudi. Uvědomuji si, že tento intenzivní prožitek vlastního Já – Sebe sama – může být vnímán pouze myslí, která sídlí v hrudi. A uvědomuji si, že jsem to Já sám, který inspiruje tuto hrudní mysl, aby pochopila, kým Jsem, aby Mne nalezla. Jsem to Já, který inspiruje tuto hrudní mysl, aby nalézala vědomý kontakt se Mnou.

 

      A tak, jako sídlím v srdci Jardy Popelky, kdy nyní promlouvám tato Slova, stejně tak jsem to Já, který sídlím v srdci každého z vás. A přeji si, abych nemusel promlouvat ke svým jednotlivým myslím vnějším způsobem (v tomto případě skrze Jardu Popelku), ale abych mohl promlouvat ke svým myslím přímo v jejich srdcích. Jde jen o to, aby Mi lidská mysl otevřela zeširoka své srdce, aby toužila po setkání se Mnou, aby lidský intelekt chápal, že Já, vlastní Já každého člověka, jsem přímo Ten, který je nazývám Bohem: Neexistuje Bůh, neexistuje člověk,  existuji jen Já a mysl.  A je to pouze mysl, která si má uvědomit, že přímo Já jsem Ten, který je nazýván Bohem. Já, který naslouchám, jsem přímo Ten, který nutí  Jardu Popelku mluvit. 

 

      Ano, když vcházím do svého srdce, uvědomuji si Svoji přítomnost v lidském srdci, cítím, že jsem opravdu DOMA. Nikde jinde se nemůžu cítit tak krásně, jak v srdci, kde sídlím: Nemůžu se cítit nikde šťastněji, než v okamžiku, kdy si uvědomuji, že Mne někdo v tomto srdci odhalí. V tom je Moje Radost, že zde můžu být s někým v srdci a že můžeme spolu promlouvat a že si můžeme navzájem sdělovat a prožívat naše City.   Kéž by tomu tak bylo navěky.

 

      Je až neuvěřitelné, co si o Mně lidská mysl myslela, když si teď uvědomuji, kým ve skutečnosti Jsem. Až zase vystoupím ze Svého nitra do světa, nechť nedojde k tomu, aby Můj mozek utlumil tuto Moji hrudní mysl, která je schopna vnímat Moji Přítomnost.“

 

Vybráno ze semináře č. 73:

 

      Čím dál více cítím, a je mi naznačováno, že opravdu lidstvo na této planetě se blíží k nějakému „závěru“, vyústění nějakého procesu. Z tohoto důvodu neustále vnitřně cítím, že už nám nezbývá moc času, a neříkám, že to bude měsíc, dva či tři roky, ale něco se blíží. Každý z nás by měl tento zbývající čas využít k tomu nejpodstatnějšímu.

 

      Tento svět je velice zvláštní v tom, že je obrovskou překážkou vůči Bohu. Tento svět klade obrovský odpor vůči Bohu. Jestliže se nacházím na této planetě a mám na sobě toto tělo z tohoto materiálu, je to velice náročný proces do tohoto prostředí Boha vtáhnout. Ale – je to jednoduché: Jestliže vůči nám někdo klade obrovský odpor, buď nás tento odpor zahltí či zničí, ale pokud nechceme, aby nás tento odpor nějakým způsobem zničil,  musíme vyvinout obrovskou sílu, abychom tento odpor překonali. I Bůh, pokud chce vstoupit do vědomí pozemšťana, musí vyvíjet obrovskou sílu.  Tím, že vyvíjí obrovskou sílu, to mu umožňuje ze Své povahy projevovat stále novější a novější kvality. To znamená, že jestliže někdo žije v prostředí, které je Bohu přátelsky naladěno, tak Bohu toto prostředí neklade nějaký velký odpor a on nemusí vyvíjet nějaké zvýšené úsilí, takže ze své povahy projeví pouze něco. Ale jestliže chce proniknout do prostředí, které je vůči němu nepřátelsky naladěno a klade Mu odpor, tak aby se tam Bůh dostal, musí vyvinout zvýšené úsilí, a to Mu umožňuje z Jeho přirozenosti a povahy projevovat čím dál kvalitnější vlastnosti.

 

      Musíme si uvědomit, že každá živá Bytost souvisí s určitým prostředím, to znamená, že musí mít nějaké tělo, které je vzato z určitého prostředí. To se týká jak fyzična, tak především mysli. Bůh nemůže být v těle, pokud nemá k dispozici odpovídající mysl. Nejdříve se musí zpřítomnit v mysli a potom se může zpřítomnit i v těle. A to je ten důvod, že každý člověk, který někdy ve svém životě ucítí touho hledat nějakou pravdu, Boha, vždycky musí projít fází mentálního hledání, což znamená, že člověk nějakým způsobem se mentálně propracovává (kvasí). Toto mentální propracovávání nám v konečném důsledku sice nedá poznání Boha, ale tento proces je naprosto nezbytný, protože kdyby se tato mysl nepropracovala, není schopna Boha zachytit a nebylo by to tím pádem vhodné prostředí pro Jeho zpřítomnění. Určitá etapa mentálního propracování je nezbytná.

 

      Aby mohl být někde Bůh, musí mít k dispozici prostředí, které je schopno Ho snést.

 

      Jestliže člověk dojde k tomu určitému mentálnímu a emočnímu propracování, a jestliže Bůh začne vnímat, že v tom člověku je půda či prostředí, které je schopno Ho snášet, půda, kde se On může zachytit a kde může růst, tak v tu chvíli vede ne k té první fázi, kdy člověk četl duchovní knihy, kdy jezdil po přednáškách nebo do cizích zemí, aby tam něco našel, ale pokud je člověk už dostatečně propracovaný, vyvinutý, potom Bůh vede člověka k prožitkovému poznání. Už to není o tom, aby si člověk rozšiřoval nějaké názory,  ale je to poznání, které vede přímo k praktickému prožitku. Těchto lidí je málo, většina lidí zůstávají ve stavu, že neustále čtou knihy a něco hledají.

 

      Když je již člověk v té fázi prožitkového poznání, má to jeden paradoxní háček, že člověk zde musí odložit veškeré myšlenkové poznání.  Nechci tvrdit, že to, co člověk poznal, nastudovat a přečetl, že to bylo k ničemu, to ne. K něčemu to bylo, byla to součást posilování mysli-duše. Pokud není člověk schopen přemýšlet o nějakých abstraktních věcech a principech, tak taková mysl není schopna Boha snášet.   Když už jsme ale ve fázi, kdy chceme Boha zažívat, musím přestat myslet na to, co jsem doposud poznal.  V této fázi musí člověk mysl úplně vyprázdnit, aby Bůh mohl do této mysli vnášet myšlenky, které jsou určeny pro toho daného člověka.

 

      Když se Bůh zpřítomňuje a začne promýšlet skrze určitou individuální mysl, vždycky začne projevovat naprosto nové pravdy, které jsou samozřejmě někde v jádru stejné jako pravdy od ostatních velkých duchů, ale přesto jsou formulovány novým způsobem. Najednou se pak může někomu zdát, když uslyší takového člověka, že je to něco úplně revolučního. 

 

      Když začne promlouvat pravé Já v daném konkrétním člověku, vždycky je to něco jedinečného. Takové myšlenky jsou vždycky formulovány naprosto jedinečným způsobem.

 

      Než člověk začne praktikovat samotnou meditaci,  určité myšlenky se musí pro tebe stát tak samozřejmými, jako je samozřejmé pro tvé tělo dýchání. Pokud se tyto myšlenky jen lehce dotýkají tvé mysli, meditace nikam nepovede. Určité myšlenky se musí stát naprosto přirozenou součástí tvé bytosti.  Primární v tomto ohledu je to, že hledání Boha je hledání Sebe sama. Mnoho lidí má určitou náboženskou víru, ale vnímají Boha jakožto určitou Autoritu, která je mimo ně. Věří, že tím, že budou vést určitý způsob života, že se budou chovat slušně a budou se modlit, tak že jednoho dne bude před nimi stát Ježíš Kristus. Jsou lidská srdce, kterým to stačí. Bohu to ale nestačí. Pokud Bůh najde nějaké připravené duše, snaží se takové duše inspirovat k tomu nejvyššímu poznání. Když řeknu nejvyšší poznání, říkám nejpravdivější poznání.

 

      Nejpravdivější poznání je, že Bůh není oddělen od člověka, protože Bůh je s člověkem zajedno. 

 

     Myšlenka (idea), že Bůh (jeho individuální část) jsem Já sám, musí být pro tebe naprosto suverénní záležitost.

 

      Poznání Boha je dosažitelné pouze prožitkem Boha. 

 

      Boha zažíváš i nyní. Akorát prožitek sebe sama ti připadá tak samozřejmý, že to v tobě nevyvolává pocit něčeho mimořádného. Tak to je v této fázi, protože tento prožitek neprožíváš vědomě, ale spíše instinktivně.  U tohoto prožitku nemáš ostré vědomé pochopení, že To je ono. Kdybys do toho vložil intelektuální pochopení a vědomé prožívání, tak tento prožitek, který nyní máš a vždycky jsi ho měl a který ti připadá naprosto vlastní, přirozený a běžný, by se natolik zesílil a začal by ti odhalovat neskutečné a mimořádné prožitky blaženosti, štěstí a radosti, že je to nepopsatelné, a kdybys to jednou zažil, už bez toho nemůžeš žít. Je to něco, co jsi zažíval pořád a zažíváš to i nyní, ale když chceš najít něco nového, začneš se od toho přirozeného čím dál více vzdalovat.

 

      Jestliže začneš hledat Boha a myslíš si, že je to o jiném prožitku, než máš teď, tak se ještě více od Boha vzdálíš. Mnohokrát jsem zde opakoval: Kdo si myslí, že najde Boha, nemůže Ho najít. On Ho měl, akorát byl problém, že v malé intenzitě a ta malá intenzita byla způsobena proto, že nebyl tento prožitek vědomý. A nemohl být uchopen vědomě, protože nemáš ani intelektuální pochopení, že tento prožitek je přímo On. To musí být pro každého hledače odrazový můstek, že zintenzivňuji pocit, který jsem měl a mám i v tuto chvíli. Ne že chci objevit něco nového, co jsem předtím ještě neměl,  ale to nové přijde tehdy, když tento prožitek zintenzivním a tímto zintenzivňováním se začnou najednou objevovat nové, dosud neznáme prožitky.

 

      Jestliže chci zesílit pocit Já, ale současně se zažívám v hlavě, není to možné, pocit Já se nezesílí. 

      

      Nestačí mít intelektuální pochopení, že pocit Já je Bůh, že pocit Já jsem přímo Já sám. Nestačí, že tomuto pocitu Já  věnuji zvýšenou pozornost před ostatními obsahy mého vědomí.   Musíš to podložit snahou se stabilizovat v hrudi.

 

      Když se stabilizuješ v pocitu hrudi a svým vědomím a myslí se zaměříš na pocit Já a máš i pochopení, že pocit Já jsi Ty,  začne se to čím dál více zintenzivňovat a ucítíš, že pocit Já se snaží čím dál více stahovat ještě hlouběji a hlouběji do nitra tvé bytosti. Začneš si uvědomovat, že se začínáš stahovat do ohniska své vlastní bytosti. Toto Já je to ohnisko, je to živé jádro tvé bytosti. Tento pocit Já se dá zažívat v různých intenzitách. V té nejslabší - jen  do té míry, abys byl při vědomí, to je tehdy, když na Já nemyslíš a nevěnuješ Mu vědomou pozornost a jsi stabilizovaný v hlavě. To je tak nízká intenzita pocitu Sebe sama, že ti to nepřipadá vůbec nějak mimořádné, spíše naopak: Všechno, co se odehrává tělu, je daleko mimořádnější a zajímavější.   V této intenzitě není pocit Já schopen tělu konkurovat. Zabýváš se dobrým jídlem, návštěvou přírody, a tyto vnější okolnosti budou vždy zdrojem větších prožitků a radosti, než samotný pocit Já. Ale pokud začneš s tímto Já vědomě pracovat a začneš Ho umísťovat tam, kde patří, do hrudi, tak se začne transformovat na takové blažené prožitky, že nějaké dobré jídlo či pití nebo návštěva nějakých míst ztrácejí okamžitě na atraktivitě, protože víš, že tyto blažené prožitky ti nemohou všechny tyto věci poskytnout.

 

      Když si uvědomuji: že zažívat Já vědomě, s vědomím,  že to je Bůh a zažívat Já nevědomě, s tím, že si myslím, že jsem člověk, to je pořád tentýž pocit. Rozdíl je akorát v intenzitě tohoto prožitku.

 

      Ani mysl nemá žádný pocit vlastní životnosti. Pocit vlastní životnosti je dán pocitem vlastního Já. To jsem Já. Tělo nejsem Já. Mysl nejsem Já. Ale Já jsem Já.

 

      Uvědom si, že tím, že jsi se určitou dobu ztotožňoval se svým tělem, vyprojektoval jsi pocit Já do těla. Tak vzniklo nějaké tělesné Já. Tím, že ses po určitou dobu ztotožňoval s myslí, oživoval si ji a vzniklo nějaké mentální Já. Teď se ti zdá, že tvoje mentální Já hledá pravé Já. Ale není to tak, Já je jen jedno. Musíš v sobě najít jen tu sílu a odvahu, že tak, jak jsi toto Já projektoval do těla, a ono má tendenci v toto těle být, tak, jak jsi Ho projektoval do mysli, a toto Já má tendenci být v mysli, a být s ní ztotožněno, tak nyní musíš toto Já oddělit, vyloupnout z mysli či těla a uvědomit, že Já je Já. Toto Já musí být ztotožněno samo se Sebou a ne s prostředím, ve kterém se realizuje. Mysl je prostředí, ve kterém se Já realizuje. Tělo je prostředí, ve kterém se Já realizuje.  Nějakou dobu jsi to neměl potřebu rozlišovat, ale pokud se snažíš dojít k poznání, tak nyní musíš toto Já stáhnout z těla a mysli a zažívat Ho v ryzí formě, že Já není nikým jiným než Jástvím. Já jsem Já.

 

      Nepopírám mysl, protože mysl potřebuji.  Nepopírám tělo, protože tělo potřebuji, ale je naprostý fakt, že co se týče mé životnosti a živé bytosti, identity mého života, tak Já jsem Já a nikým jiným, všechno ostatní jsou jen prostředí, ve kterých se realizuji. Já jsem toto Já. Když to začneš zažívat, tak ti dojde, že ani jiný Bůh nemůže existovat. Cožpak by mohl být nějaký Bůh, kdyby neměl pocit Já? To, že byl Ježíš mezi duchovními velikány výjimečný, bylo proto, že pocit Já zažívat v tak obrovské intenzitě, že i ostatní znalci tohoto Já nedokázali toto Já zažívat v takové intenzitě. V tom je celý problém, že toto Já může být zažíváno v tak chabé intenzitě, abys byl jen při vědomí, anebo v tom nejasnějším vědomí vlastního Já.

 

      Když někomu řekneš, že jsi poznal a že zažíváš Boha, tak si každý řekne, jak to že neděláš nějaké zázraky a že nemáš nějaké mimořádné schopnosti. Ony nemusí být. To tě ale nemusí nějak zneklidňovat, protože stačí, že víš, že jsi uchopil to pravé, že jiné pravé už není, ale že je tam neustále prostor pro prohlubování toho prožitku. A čím více to budeš prohlubovat, také ti budou naskakovat nějaké mimořádné schopnosti. Stává se během vývoje – zintenzivňování Já, že   někdy je ten prožitek silnější, někdy jakoby se to nedalo ani uchytit, každý den to může být jinak. Však opakovanými návraty k tomuto Já  a opakovanou snahou být tímto Já se toto Já v tobě stabilizuje a jednou dosáhneš momentu, že to snad ani nelze ztratit. Samozřejmě, pokud tě někdo nutí v zaměstnání, abys přemýšlel nad jinými věcmi, vytáhneš se do hlavy a pocit Já se zeslabí. Ale když máš čas, okamžitě se vracíš do hrudi a ten pocit Já se nastartuje.

 

      Důležité dále je, v rámci tohoto zintenzivňování, že toto Já se má tendenci projevit v lidské siluetě, tváři.    Má tendenci se projevit jakožto nějaká Božská Bytost a musíš zažívat, že Ty jsi ta Božská Bytost a že tato Božská Bytost chce se někomu projevit a chce být někým vnímána. A ten, komu se chce projevit, nejsi Ty (protože Ty jsi tato Božská Bytost), ten, kdo Ji vnímá, nejsi Ty, ale je tvá mysl. Nakonec zjistíš, že já, Ten, kdo jsem hledal, jsem Ten, kdo má být nalezen! A řekneš si: Tam ale opravdu někdo hledal! Samozřejmě, že někdo hledal a to byla Moje mysl. Moje mysl hledala Mne. Ten hledač, to jsi Ty, který nutí tvoji lidskou mysl hledat pochopení, co je to Bůh. Nějakou dobu tuto mysl necháš provádět různými myšlenkami, až jednou bude dostatečně vyvinuta, zralá na toto pochopení, řekneš jí stop a řekneš jí: Moje mysli, uvědom si, že tys hledala Mne!

 

      Tento univerzální jediný BŮH má různé vlastnosti. Každá tato vlastnost je jedna z JEHO podob – jedna Božská Individualita. A všechny tyto Individuality vycházejí z jednoho jediného BOHA. Jeden BŮH nemůže žít najednou ve všech tělech.

     

      Když se řekne, že BŮH je v každém člověku, tak tento jeden jediný BŮH vstupuje do každého člověka skrze určitou svoji Individualitu, skrze určitý svůj aspekt, vlastnost.   V každém člověku je jeden Boží Syn (Božská vlastnost), ale samozřejmě tato vlastnost vyvěrá z jednoho jediného BOHA.

 

      BŮH – OTEC a Bůh – Syn – to je pořád jedno a to samé. Celý BŮH nemůže obecně proudit do všech těl. Do každého těla vždycky vchází určitým specifickým způsobem – skrze určitou Božskou Individualitu. Když se dívám na tebe, musím říct, že v tobě žije můj vlastní pocit Já,  ale současně musím také respektovat, že v Jardovi je určitá Božská Individualita, která je trošičku jiná než tvoje Božská Individualita. Ve mně je nějaký Boží Syn a v tobě je také nějaký Boží Syn. Ale oba dva vyvěrají z jednoho pocitu JÁ.

 

      Tím, že je člověk dominantně stabilizován v hlavě, tím pádem je ve stavu ztotožnění s tělem, dominuje mozková mysl a tělesné vědomí. Toto tělesné vědomí je vždycky ostré, když pracují tělesné smysly – zrak, sluch. V okamžiku, kdy zavřeš oči, kdy chceš meditovat,  velice se ti utlumí tvá tělesná mysl a tvé tělesné vědomí. To je potíž, protože pro zachycení pocitu Já potřebuješ mít naprosto ostré jak tělesné vědomí, tak tělesnou mysl. V rámci meditace u někoho déle, u někoho kratší dobu se musí vycvičit schopnost, že i když máš zavřené oči, nesmí docházet k útlumu tvé tělesné mysli a tvého tělesného vědomí. Pokud se tyto začnou otupovat, ztrácíš nástroj, kterým uchopuješ Já. Pokud je nástroj slabý, nemáš co uchopit.

 

      Když jsi i se zavřenýma očima schopen  mít ostrou mysl a ostré tělesné vědomí, protože to je nutné, aby Bůh vstoupil do fyzického člověka, tak když jsi v tomto stabilizovaný, potom jdeš dále, sestoupíš do hrudi  a zjistíš, že jsi v hrudi schopen myslet. Nemusíš myslet jen v prostředí hlavy, ale jsi schopen myslet i v prostředí hrudi. Tím začneš odhalovat další věc, že i v hrudi sídlí mysl, ale je jiná než mozková mysl. Mozková mysl má schopnost pracovat pouze s tím, co zachytí tvé tělesné smysly. Kdežto hrudní mysl nepotřebuje pracovat s tím, co  vidí tvé oči, dokonce je to pro ni nežádoucí. Hrudní mysl má funkci zachycovat Já, povídat si s Já a tak udržovat kontakt s Já. 

 

       Toto Já se neodhalí nikomu, pokud toto Já není pro člověka na prvním místě.

 

      Dokud Ty sám neucítíš, že Ty pro svoji mysl jsi tím nejzajímavějším objektem, tak se své mysli neodhalíš.

 

      Pokud si člověk zavře oči, mnohdy medituje a nic se neděje a to proto, že si člověk neuvědomuje, že je usazen v hlavě a tím pádem je pod dominancí mozkové mysli, která nemá šanci vnímat Tebe. Člověk se proto musí vědomě zaměřit na hrudní mysl. Veškerá pozornost se musí stáhnout (obracet) do hrudi. To je základní podmínka – být v hrudi. Vnímat pomocí hrudi, myslet pomocí hrudi. 

 

      Touha po setkání se s touto živou Bytostí v hrudním prostoru musí být tou nejvyšší prioritou mého života. 

 

      Pokud se stane nejvyšší prioritou mého života, musím rozumět faktu, že živá Bytost nemůže být prožita jinak než tím,  že vnímám pocit Já. Pocit Já je pocit životnosti, pocit Já je přímo živá Bytost. Tímto pocitem Já jsem přímo Já sám!

 

      Žádná kniha, žádný člověk nemůže přivést moji mysl k uvědomění si Mne. Každá lidská mysl musí sama v sobě vypěstovat neotřesitelnou jistotu, že Já jsem v ní, v hrudním prostoru a že tento dotyčný jsem Já sám. A i kdyby se mé mysli zpočátku nedařilo si Mne uvědomovat, tak klidně dám této mysli rozkaz: Uvědom si Mne!  Nesmíš se dívat do hrudi a nic nevidět, musíš Mne vidět. Nesmíš se spokojit se stavem, že Mne nevidíš. Já si přeji, aby sis Mne uvědomovala. Pochop to, že jsem to byl Já, který jsem inspirovat tvé hledání, Já jsem to byl, který  jsem tě dovedl až k tomuto bodu, tak na co čekáš!  

 

      Pocit Já – Vy sami je naprosto reálná skutečnost, že je až nemožné si tohoto Reálného neuvědomovat! Pokud nedochází k uvědomění, je to proto, že vaše mysl si nemyslí o tomto Já Pravdu. Toto Já ve své nejintenzivnější formě nesídlí nikde jinde než v hrudi. Sídlí tam pouze ve formě, kdy toto Já není ztotožňováno s nikým, jedině samo se Sebou. 

 

      Lidská mysl musí chápat, že toto Já je: Já Jsem Já. Já jsem toto vědomí, že Já Jsem Já.

      Potíž je v tom že lidská mysl či emotivita tak dlouho ignorovala tento pocit, že jakoby by byl pro ni těžko uchopitelný. Já Jsem Já, nic jiného. Toto Já Jsem Já sídlí v hrudi. Jsem to Já sám, sídlící v hrudi.

 

      Poznej Pravdu a Pravda tě v prvé řadě oblaží.

 

      Co je to Pravda? Uvědomění si faktu, že přímo Já, který jsem se vždycky považoval za bytost z masa a kostí, mám svoji pravou podobu, kdy sídlím v hrudi člověka, kde se snažím udržovat kontakt s myslí, která v hrudi také sídlí a že tato hrudní mysl je moje milovaná partnerka.  

 

      Pokud existuje nějaký vnitřní Hlas, musím zažívat, že jsem to Já,  hovořící ze srdce směrem ven, k Mé hrudní mysli. Nedělá mi problém, když mám Já ztotožněné s fyzičnem, hovořit, že? To nedělá nikomu problém. Stejně tak reálně ale musíme vnímat, že Já jsem v hrudi a z hrudi promlouvám. To je Můj pravý Hlas.

 

 

Vybráno ze semináře č. 74:

 

      Pokud si dá někdo tu námahu a bude vnitřně pracovat, myslím, že by výsledky měly být v této době mnohem snadněji dosažitelné než tomu bylo kdysi. Boží přítomnost se stupňuje a Bůh se přibližuje lidskému vědomí. Pokud někdo dlouhé roky meditoval a nic neobjevil, tak nyní by pravděpodobnost setkání s Bohem měla být větší.

 

      Kde je nitro, musí být vnějšek. A naopak. Není ale vnějšek jako vnějšek. Tato planeta je zvláštní. Nejen zvláštní v naší sluneční soustavě, ale v celém hmotném vesmíru a také v duchovním světě. Tato planeta představuje tu nejvíce zevní úroveň stvoření. není jiné úrovně, kde by bylo vědomí tak orientováno navenek jako na této planetě. Pokud jdete ven, dá se říct, že slábne přítomnost Boha. Pokud dojdete ve vnějším svět hodně navenek, je jasné, že Boží přítomnost tam bude skoro nulová. Bůh to musel podstoupit, protože Jeho přirozenost Mu velí, že ON, ten nejniternější musí obsáhnout vše ve stvoření. Co by to bylo za Boha, který by existoval v nějakém vnějším projevu, ale současně by věděl, že jsou nějaké vnější roviny, které jsou úplně maximálně zevní a tam by nevstoupil. Musel by si říct, že na to nemá. Anebo by si řekl: No, možná ano, ale nebudu moc riskovat, protože to bude spojeno s velkým utrpením. To si Bůh nemůže říct. Bůh se musí dostat všude. To znamená, že se nitro musí projevit navenek. Pokud existuje ta nejzevnější rovina, pro toho Nejniternějšího je to výzva a povinnost, aby tam vstoupil taky. A právě tím, že ten nejniternější se utkává s tím nejzevnějším, vzniká největší tvůrčí potenciál.

 

      Představte si kouli a budete vědět, že je to Bůh. Celý povrch koule bude poset různými lidskými tvářemi. Pak byste se zeptali Boha. A která ta tvář je Ti nejvíce podobná? On by vám řekl, že všechny tváře jsou Jeho tváře. I když je jedna Koule, má mnoho tváří. Každá Jeho tvář je ve spojení s jedním konkrétním člověkem. S touto tváří máte spolupracovat.

 

      Je jeden Bůh a každá ta tvář představuje jednoho Božího Syna. Každý člověk je ve spojení s jedním Božím Synem. Jedna z Božích podob je určena jen tobě a tuto máš v sobě objevit.

 

      Protože každý je napojen na určitého Božího Syna, který je specifický a je to Bůh, konající určitým způsobem, tak je jasné, že člověk, aby se v něm mohl tento určitý Boží Syn realizovat, musí mít svoji osobnost, své povahové rysy, které jsou přesně vyvíjeny k účelu, aby tento speciální Bůh mohl projevit svoji specifičnost. Právě proto musí mít každý člověk jinou duši, osobnost, protože každý z nás je napojen na jiný aspekt Boha.

 

      Když chcete vypěstovat specifickou lidskou povahu, člověka, obdařeného určitými lidskými vlastnostmi, mohli byste vypěstovat takové lidské tělo, kdyby ten člověk neměl pocit, že je lidská bytost? Mohli byste se trápit ve vztazích, co se týče zdraví, financí, kdybyste neměli pocit, že se to dotýká přímo vás? Nemohli.   Aby se člověk emočně, mentálně vyvíjel určitým směrem, musíte takového člověka obdařit pocitem, že přímo on je ta živá bytost a že se přímo jeho vše dotýká. Nemohlo to být jinak uděláno než že Bůh nutil člověka, ať se ztotožní s fyzickým tělem. Pokud se 100% ztotožníte z fyzickým tělem, všechno, co se odehrává tomuto tělu, máte pocit, že se to týká vás. Nemohla být jiná cesta, než že Bůh vyvolal člověku dojem, že je přímo fyzickým tělem. Tím, že po určitou dobu po staletí a tisíciletí  žil člověk ztotožněný se svým tělem, zaniklo poznání Boha, ale současně se člověk mohl nějakým způsobem emočně, mentálně a fyzicky vyvíjet. Jiná cesta nebyla. Bylo nutné vyvinout určitý lidský charakter, protože tento charakter je teprve vhodný k tomu, aby se v rámci takového člověka realizoval tento speciální Boží Syn.

 

      Jak to Bůh udělal, že se člověk ztotožnil se svým tělem? Tím, že nutil lidskou mysl myslet, že Já jsem tělo a nic jiného. Musel vyvolat v člověku myšlení Já jsem fyzické tělo  a také musel vyvolat v člověku silnou víru, aby v to uvěřil. V Bibli je popisováno v prvních třech kapitolách Genesis, když vznikl první duchovní člověk: I stvořil Bůh člověka podle obrazu a podobenství svého, muže a ženu stvořil jej.  Muž je duchovní část, žena je duševní část. První duchovní lidé měli mysl tak sjednocenou s Duchem, že v takové mysli by vůbec Bůh neměl šanci vyvolat myšlenku Já jsem fyzické tělo,  natož, aby ta mysl tomu uvěřila. Tato mysl byla tak silně sjednocena s Duchem, že by to v ní nemohl Bůh zrealizovat. V první kapitole. Muže a ženu stvořil jej. V druhé kapitole se již píše o Adamovi: A není dobré, aby Adam byl sám, stvoříme mu ženu. A proč by mu měli stvořit ženu, když už žena byla? Bylo napsáno v první kapitole: Muže a ženu stvořil jej (v Bibli je napsáno ještě navíc: stvořil je. ), tak proč by v druhé kapitole bylo psáno: A stvořme mu ženu? To má duchovní logiku. V prvotní mysli, která byla ztotožněna natolik s Duchem, že by tam nebylo možné vyvolat myšlenku, že jsem tělo, tak v druhé kapitoly bylo popisováno, že na Adama byl dán sen, a z žebra Adama byla stvořena žena (nazvala se mužatka). Tím je řečeno, že byl vytvořen nový druh mysli, když Adam spal, to znamená, že tato mysl vznikla v podmínkách nepřítomnosti Boha. Sice je psáno, že se potom okamžitě obrátila ke svému muži, takže tato mysl si záhy také začala hned uvědomovat Boha,  ale už v ní byl zárodek, aby od Boha odpadla. Na tuto mysl (z druhé kapitoly) se obrátil had a nabídl jí ovoce. Pro tuto mysl to bylo lákavé, začala jíst a dala i Adamovi. Tak došlo ke ztrátě Božího vědomí a tak se začala realizovat myšlenka Já jsem pouze fyzické tělo. Toto ztotožnění s tělem bylo iniciováno a řízeno Bohem. Nyní má člověk pocit, že je velice těžké se od tohoto těla odpojit.  

 

      Nechci vyvolávat dojem, že má někdo ignorovat své fyzické tělo. Tělo je reálné, ale nemusím věřit, že tato reálná věc jsem přímo Já! Když sedím v autě, je reálné? Je. Přesto nevěřím, že jsem to Já.   Stejně tak se nacházím v tomto těle, ale i když je reálné, nejsem to Já. Jestliže je tělo reálné, tak Já jsem ještě reálnější! 

 

      Vyžaduje to obrovskou mentální a duchovní sílu, že kromě pocitu, že se vnímám jako reálná fyzická bytost, musíte vypěstovat také pocit, že jsem duchovní bytost, sídlící v nitru člověka.

 

      Aby přicházely reálné výsledky, musíte přestat hledat. Musíte se přestat vnímat jako hledači. Vy jste přímo To nalezení! 

 

      Aby člověk prožíval Boha, alias své pravé Já, alias jednoho Božího Syna,  který je s ním ve spojení, nemůže to být zrealizováno, pokud neprobíhá určitý mentální proces. Vnímání přítomnosti Boha není jen nějaká meditace ve smyslu, že vypnu mysl a že se zapíchnu do nějakého mentálního či psychického bodu, kdy se snažím koncentrovat.  Vnímání přítomnosti Boha je vždycky proces, při kterém pracuje mysl. Jestliže někdo navodí stav, že se mysl zastaví a nic nedělá, to nestačí. K něčemu to stačí, né ale k tomu, aby člověk zažíval Boha.  

 

      Mysl je v celém těle a stejně jako tělo má různé části a orgány. Jelikož je Bůh specifická záležitost,  tak pouze určitá část této naší mysli je schopna Boha vnímat. Jestliže budete myslet na Boha pomocí mysli, která souvisí s hlavou, žádného Boha si neuvědomíte. Na Boha musíte myslet pomocí mysli, která je ve spojení s hrudí, s duchovním srdcem.

 

      Když prožíváte Boha, můžete si být jisti, že tento prožitek je zajišťován výhradně touto myslí. V souvislosti s tím, že pouze tato část mysli je schopna zachytit Boha, vnímat Jeho přítomnost a naslouchat Jeho Hlasu, vidět Ho, mnoho lidí se dopouští té chyby, že nesmí sebe vnímat jako hledače.  Této idey se musíte 100% zbavit. Vy jste Ten, kdo má být nalezen, né ten, kdo hledá.

 

      Vy jakožto fyzické bytosti nemáte šanci si uvědomit Boha. Prožitek Boha není vůbec zajišťován fyzickým člověkem. Pak zjistíte, že fyzický člověk je v tomto procesu úplně bezvýznamný. Začnete mít k fyzickému člověku naprosto neutrální postavení, nebudete ho ani odmítat, ani nebudete z něho nadšení, ale zaujmete k němu neutrální postoj. Fyzický člověk vám poznání Boha nemůže dát a nemůže vám ho ani vzít, v tomto procesu hraje naprosto nulovou roli. V tu chvíli zjistíte, že fyzickým člověkem se vůbec nemáte zaobírat, protože to nikam nevede. Jediná, kdo je zajímavá v tomto procesu, je hrudní mysl.  Fyzický člověk nic nemůže hledat a ani by nic nenalezl a proto ho můžu na určitou dobu odsunout a zůstanu jen Já a moje hrudní mysl.  Ti dva musí zůstat.  Mysl se nesmí zajímat odsunutým tělem, ale musí se zajímat jen Mnou. Chce vnímat Mne, či ne?

 

      Pokud je mysl zaměřena na Mne, vnímá Mne a pokud není na Mne zaměřena, nevnímá Mne.  Nic jiného v tom není. Když se bude moje mysl na Mne zaměřovat každý den a co nejdéle, začne Mne vidět i v mém duchovním těle a začne slyšet Můj Hlas. Fyzického člověka nevnímám, i když si uvědomuji, že jeho oči vidí a uši slyší. Soustředím však pozornost na to, zda moje hrudní mysl je na Mne zaměřena či ne.  A navíc, jaké mám z toho pocity, když si Mne může uvědomovat.Vnímání Mne je vždy doprovázeno úžasnými prožitky.

 

      Nechceme vytvořit prožívání něčeho, co jsme neznali.  Chceme vědomě zintenzivnit prožívání něčeho, co jsme zažívali vždycky, od narození!

 

      Aby se mohla hrudní mysl otočit ke Mně, musí vědět, kdo a kde jsem.

 

      Jsem Ten, který vždycky byl a vždycky bude. Vždy jsem byl Ten, koho si člověk uvědomoval, akorát ne dostatečně intenzivně. Dělal jsem ze sebe něco tak obyčejného, člověk se Mnou nezaobíral, protože měl pocit, že jsem  to nejobyčejnější, co vůbec je. A to jsem dělal schválně. Kdybych se dal poznat fyzickému člověku a jeho lidské mysli, kým jsem, nikdy by se již nezaobírali pozemskými věcmi, protože by byli tak nadšeni ze Mne a tak posedlí Mou přítomností, že by je tento svět vůbec nezajímal a tím pádem bych nemohl rozvíjet lidskou povahu a lidské tělo.

 

       Hrudní mysl musí chápat, že každý člověk má naprosto reálný pocit Já existuji. Lidé si myslí, že když zde mají fyz. tělo, existují. Ale když spálím fyzické tělo, Já budu existovat dál! Mysl musí chápat, že je zde sice fyzické tělo, které nic nevytváří a kromě fyzického těla mám naprosto reálný pocit, že Já existuji. Tento pocit  není konstituován přítomností těla, ale je naprosto nezávislý na těle. I ve snu, kdy si fyzické tělo neuvědomujete, máte pocit, že existujete. Kdybyste neměli pocit, že existujete, nemohli byste nic ve snu zažívat. Každý to zažívá a dělá, jakoby tento pocit neznal. Tomuto pocitu Já existuji musí být věnována zvýšená a cílená pozornost!

 

      Když začne tento pocit ve vás zesilovat, v tu chvíli vám položím otázku ve vás: Kdo je to Ten, kdo existuje? No přece Já! Toto Já je naprosto reálné a jsem to přímo Já sám! Já jsem Já. Já myslím, Já cítím, Já něco konám. Každý si ale myslí, že teprve až něco cítí, myslí a koná, že je to přímo ON, ale není to tak.   Když nebude žádná myšlenka, ani emoční prožitek, pocit Já je stále. I když se tělo nehýbá, pocit Já je stále. A Já jsem tímto Já. Tímto Já není nikdo jiný, žádný Bůh jím není. To je moje pravá totožnost, toto Já je Život sám.

 

      Být naživu znamená – mít pocit Já. Není jiný způsob prožívání Života. Když se na toto Já (na Sebe) zaměřím prostřednictvím své hrudní mysli, a položím této mysli otázku: A kde sídlím?  Co Mi moje hrudní mysl odpoví? Ty sídlíš tam, jakoby ses propadal někde do hrudi. Já, která jsem v hrudi, musím hluboko v hrudi vnímat, že tam jsi přítomen jako pocit Já. A když se budeš snažit za Mnou hluboko sestoupit a udržíš si neotřesitelnou jistotu, že toto Já jsem Já, budu ti odhalovat ze své přirozenosti čím dál více, budu ti odhalovat Mé neskutečné možnosti.

 

      Vyvrcholení musí být naprosto jednoznačný prožitek, že Vy, kteří jste se domnívali a zažívali jako fyzický člověk, jste Ten, který sídlí jako duchovní Bytost hluboko v lidské hrudi, to je vaše pravá totožnost. Ne teoreticky, ale naprosto reálně prožitkově zažitá.

 

 

     Ne že Vy chcete sestoupit někde hluboko do nitra, ale musíte být v postoji, že Vy jste přímo Ten, kdo je tam hluboko v nitru. Do nitra chce sestoupit vaše hrudní mysl, se kterou se nesmíte ztotožňovat. Vy jste ten, který chce někoho k Sobě přitáhnout, který někoho inspiruje, aby ten dotyčný si Vás uvědomil a začal poznávat a odhalovat Vaše kvality. Tomu, kdo sestupuje k Vám, musíte dát nějakou výbavu na cestu. Výbava spočívá v tom, že mu dáte naprosto ostré pochopení, že jste pocitem Já, dáte  mu mentální pochopení, že sídlíte hluboko v hrudi a ne nikde jinde. Mysl si nesmí zahrávat s myšlenkou, že to jen zkusí, že to je třeba jinak  apod. Mysl musí mít naprostou jistotu, že je to právě takto. Musíte také mysl vybavit toužebným očekáváním, aby k tomuto kontaktu došlo co nejdříve.  Musíte v ní vyvolat naději, že toto setkání je tak mimořádný prožitek, že ta mysl musí opravdu hořet nedočkavostí, aby to bylo co nejdříve. Potápěč musí mít kvalitní skafandr a kvalitní kyslíkové bomby.

      Protože jsme byli zvyklí používat jen mozek, tím je tělesná mysl a mozkové vědomí  velice ostré.   Protože hrudní mysl nebyla používána, je otupělá a neohrabaná. Musí však být také tak ostrá, bdělá a pohyblivá, aby uchopila pocit Já.

 

      Kontrolujte se stále. Neznamená to, že se máte zříkat světa. Choďte do světa, ale navracejte se do kontaktu se Sebou! Pokud se vaše mysl zaobírá vším možným, ale ne Mnou, pak vím, že Já ještě nejsem pro vaši mysl tak atraktivní. Taková mysl Mne sice může hledat, ale při sebemenší příležitosti je schopna se zaobírat světskými věcmi. Já se takové mysli vnucovat nebudu. Pokud není ke Mně hrudní mysl obrácena a nezaobírá se Mnou, nemůžete se divit, že se vám nic neodhalí. Nemám nic proti světu, ale Já jsem to nejlepší, s kým se můžete v životě setkat.

 

      Když začnete zažívat své Já, zjistíte, že není nic pěknějšího než On, a budou vám pozemské okolnosti vašich životů dosti lhostejné. Nebude vám až tak záležet na tom, kde a v jakém prostředí jste, protože stejně od toho už nic neočekáváte, ale víte, že tento svět vám nemůže dát takové nádhery a prožitky jako kontakt s vaším Já.

 

      Člověk, který už navázal kontakt se svým Já, je nucen, aby toto poznání šířil dál a probouzel ostatní mysle k tomuto poznání. Pokud je člověk veden svým vlastním Já, už bude vědět, co má dělat a co Já chce přes něj vyjádřit. 

 

 

------------------------------------

 

 

Konec 6. části (z 63-74)

Sestavila HK dne   29.11.2010

(www.spisyksebepoznani.wz.cz)

 

 

Poznámka pro čtenáře:

Tyto texty jsou přepsaným záznamem z přednášek (seminářů), nechť čtenáři laskavě prominou tematickou gradaci a styl řečnického projevu.

 

Další informace na webu Ing. J.Popelky

www.astrotheologie.wz.cz.

 

(bez odborné korekce)